(imaginární historie)
Sedíc na půlměsíci u kříže na konci Magistrály (hřbitov) jsem si vzpomínala na staré "dobré" časy se slzama v očích, přičemž můj zrak naprosto uchvátil jeden náhrobek, poměrně honosný, nikoli však z hlediska charakteristicky barokního provedení, nýbrž čistě s hlediska gesta...
A tak jsem k němu vyfantazírovala "příběh"
Náhrobní kámen
Zničené dlaně koželuha
sevřely pevně růži.
Pak tucet kapek krve
dopadl na hrob muži,
kterému labuť před očima,
a než se byla nadála,
po jeho boku spala.
Zhroucené líce koželuha,
jenž pro přítele smuten byl,
nachvíli hvlhly; setmělo se,
pak růži na hrob položil;
když ústa, zármutkem oněmělá
pohltí slzu, dojímá.
Mrtvého sestra zkamenělá však
dodneška ten hrob objímá.