Pro týpka ze zastávky
Ono osudné ráno
Po sivé ranní obloze
rozlilo slunce měď.
Za horizontem v temnotě
paprsků vládla změť.
Ráno má moci pro ten den,
v němž zvony ztrácí hlas...
A to ráno si daň vybralo,
řekněme, právě v čas -
vyžádalo si život mladý.
Duši pro sebe ukrádá,
sic není věčné stále týž,
co bylo kdysi, zamlada...
Zvony už hlasy ztratily,
kolem hromady popela.
Tóny hran ráno zvrátily,
a hvězdy? Zhasly! Docela...
Prašivá nejistota...
Věc, nad níž zůstává rozum stát,
bílou temnotou mozek zalila.
Duši zbělelou, nasmrtjdoucí,
věčným plamenem na prach spálila.
Duše zčrernalá, popálená,
marně bloudí a hledá cíl...
Truchlí pro muže beze jména,
jenž dávno možná v hrobě shnil.
>>Vlasy, hnědé, jako hlína,
tvář jež smíchu zjevně neuznává.
Rmouť, jež k nebi šlehy vzpíná,
mně šílenou starost přičinívá.
Smutek, který nepřestává zníti,
ve tváři, přece znavené,
od něhož se mi srdce vznítí,
pro muže tváře kamenné.