Pro(...)
Pro(...)
Pro růži z papíru ve vlasech
se soumrak v koutu nebe stváří,
jak slza tuše po Tvojí tváři
stéká, snad čeká na výslech.
Jak vdova potutelně se černě šatí,
se chýlí skrz krk z tepnou natrženou,
i voda plyne, smýká bílou pšěnou,
na kamení píše léty dlouhé stati;
Jen dotek ruky jest za zradou nevinnou
znamením pro kámen smutný a studený,
jistý si sebou a cílem, jenž neměnný
svíjí se v bolestech, pokřtěný slatinou.
Jak vdova oděna do černých kanýrů,
se sítí do čela, nechá se slýchat
o tom že oro Tebe má cenu dýchat,
pro Tebe,
pro ruži ve vlasech - takovou z papíru...