V nápěvu rána
V nápěvu rána
Na pavučinách se třpytily krůpějky večerní rosy
a měsíc potutelně prozařoval větvema stromů.
A slzy padaly na deštěm smáčenou trávu,
oči se dívaly na západ - tiše se vracely domů.
Vítr dul a nesl s sebou jitřní chlad
a závojem jinovatky opřádal rez desítek století.
Záda stébel se ohýbala pod náporem tíhy
a lístky poselství sevřel dech zármutku ve smrtícím objetí.
Poskládal si dohromady střípky smutnejch všedních dnů
a se smutkem, kterej složil, se zas musel poprat sám.
A svět ho zradil. A oustil z těch krásnejch snů.
A pavučin, na nichž rosa ulpívala, se poránu ptám,
co teď ten člověk asi dělá, jak se asi má?
-Za každým polknutím se musím pláčem lkát...-
Řeknu vám, věřte, je to hrozný, procházet denně kolem něj
a nesmět ho obejmout a říct mu, že ho máte rád...!