AVATAR
14. 2. 2010
V záři téměř bílého slunce kvetla zeleň planety 46XC. Tak jí nazvali lidé. Pro mě však byla domovem. Prohlížel jsem si krajinu zahalující mraky v kýčovitě růžové a třpytící odlesky kapek vysrážených na listech. Miloval jsem to tu. Byl to můj domov. Seskočil jsem ze stromu a rychlým pohybem využívaje všechny končetiny jsem lezl po stromech, spouštěl se po svislých větvích a skákal na úponky podobné liánám. Byl to můj domov…
***
„Seržante loď je připravená přistát. Rozumím. Roger 411, přepínám. Přistávací plocha označena ultra tepelnými paprsky. Spouštím antigravitační sekvenci. Vypínám motory. Bojový modul číslo 65 přistál. Otevírám nákladová vrata. Roger 411 končí.“ Položil jsem sluchátka na ovládací pult a promnul si zpocenou kůži na holé hlavě. Přistání máme za sebou. Teď se jen vocuď dostat živej a budem si moct s manželkou pořídit ten domek. A potom kluka. Jorge. Políbil fotografii své manželky a šel ke kulometu.
***
Zkontrolovat munici, fosforeskující granáty, dopnutí pravé sumky a číselník na zásobníku. Tram tam tam. Odjistit zbraň. Tram. Dotáhnout podbradník u helmy. Tam tram. Jako básničku znal jsem postup. Věděl jsem, že cokoli vynechám, může mne zabít. Kdykoli, nečekaně. Znal jsem bojiště, nebyl jsem v něm poprvé a vždy jsem se vracel jako vítěz. Kdyby ne tak tu nejsem. Porozhlédl jsem se po ostatních. Křečovitě mačkali rukojeti svých uranových pušek a kapičky potu na tváři byly evidentní na první pohled. Tihle se nevrátí. Jsou to zelenáči. Jeden políbil kříž zavěšený na krku. Pche talismany. Všiml si, že ho pozoruji a zatvářil se ustrašeně. Já na oplátku, že mám taky talisman, políbil jsem zásobník své pušky. Odvrátil pohled a přidržel se madla lodi. Přistávali jsme. Je to tady. Boj. V reproduktorech začalo řvát odpočítávání sekund do startu. Vrata se rozevřela a povolila světlu po týdnech vesmírné tmy vniknout dovnitř. A my vesmírní vrazi mu šli naproti.
***
„Mocný strome, něco se stalo. Někdo přišel. Cizinec. Napadl náš mír, ničí už třetí den náš les a nemá slitování před ničím. Strome, co máme dělat? Dej nám znamení jako si vždycky činil a my uposlechneme tvé rady, jako jsme to vždy učinili. Mocný strome, pomoz nám.“ … Pomůžu, ozvalo se z hlubin.
„Pojďte bratři potichu. Cizinec by nás mohl slyšet. Zde už nás les nechrání tak dobře, jelikož ho cizinec ničí“ řekl jeden z modrých domorodých obyvatel podobný pozemskému elfovi. Přitiskl se na strom a v duchu dodal „my svůj les nedáme!“
***
Začínal jsem být nervózní. Po třech dnech prodírání se pralesem, neustálém kontrolování nebezpečných míst a oblastí na mne doléhala únava. Nedokázal jsem se plně soustředit i přes to že jsem věděl, že mě jen drobná neopatrnost může zabít. Kdybychom se vylodily do nepřátelské palby nějakých androidů, byl bych klidný. Byl bych doma. V boji vás nic nepřekvapí, protože nic nečekáte. Ale v džungli. Posraná džungle. Posraný domorodci…
Průzkumník zachrčel cosi nesrozumitelného a ani nestačil zvednout ruku v naučeném gestu stát, když se jeho tělo jakoby rozpůlilo a vnitřnosti vyvrhly vysoko do vzduchu. Pyrotechnik hned za ním s obličejem od cizí krve a cizích vnitřností začal střílet nazdařbůh džunglí. V setině sekundy se rozezněl i rotační kulomet a obří listy padaly v prazvláštní zpomalené časo-smyčce na zem. Ve zvedajících se oblacích prachu a odražených projektilů nebylo vidět nepřítele. Přepnul jsem vysílačku na vnější okruh a zahlásil ukončení střelby. Někdo se zeptal, pokud na to mám hodnost a jelikož jsem samozřejmě neměl, dál jsem mlčel. Palba však nepokračovala. Všichni stáli jako přimražení s kouřícími se hlavněmi a snažili se v prostoru najít nepřítele. Hrobové ticho, které nastalo po palbě, přerušilo dlouhé zatroubení jakéhosi zvířete nebo … „Kurva jsou tady“ pronesl jsem polohlasem a začal jsem střílet. Z prachu se hnaly tisíce modrých domorodců na nějakých zvířatech, někteří po zemi některé jsem zahlédl i v korunách stromů. Přestal jsem střílet od boku, přeměnil zásobník, zapřel si pušku do ramene a chladně kosil jezdce. Prásk, prásk, prásk. Modrák se rozprskl a torzo těla spadlo ze zvířete, které řídil. Patnáct počítal jsem si v duchu náboje. Další z modrých odletěl tlakem ze zvířete a byl ušlapán ostatními, kteří se drali dopředu. Devět. Zásah. Šest. Roztříštěné tělo. Pět…
Obrovská rána strhla mě k zemi a jednu nohu jsem si pravděpodobně zlomil. Instinktivně jsem vytáhl bojový nůž od pasu, ale to už Modrák sesedl ze zvířete a vykopl mi ho z rukou. Přes bolest jsem vyskočil na nohy a nabral ho do břicha a povalil ho na zem. Několikrát jsem ho praštil přes tu jeho odpornou modrou držku kevlarovou rukavicí. Vypadal, že umírá. Chňapl jsem po bojovým noži, co ležel v trávě že ukončím trápení toho zmrda. Zadíval se na mě. Zvláštně. Jinak. Klečel jsem na něm a držel nůž. Bodni, říkal instinkt. Mozek však mojí ruku nasměroval pryč od modrého umírajícího a pustil nůž na zem. Chtěl jsem vstát, když v tom se raněný mrštně stočil a zabodl mi do břicha kus nějakého dřeva. Prorval mi tvrdé dřevo vnitřnostmi a s odporným úsměvem na tváři ho vytrhl. Mě se z břicha začal valit proud rudé krve s obsahem žaludku. Vypoulil jsem oči a s posledním vydechnutím dopadl mezi zeleň. Zvuk chroptění nikdo přes rachot kulometů neslyšel.
***
„Bratři, bojujte dál, za náš rodný strom.“ Zakřičel do rachotu boje klidně stojící Modrák se zakrvaveným špičatým dřevem v ruce. Viděl, že vyhrají. Jen proto, že se nebáli. Strom je vede k vítězství. Líbilo se mu to. Vyhrát. „Bratři rychle na tu loď.“
***
„Tady Roger 411 slyší mě někdo? Opakuji tady Roger 411 je někdo na živu?“ hlásil do vysílačky vystrašený Roger. Bál se. Bál se že se nevrátí. Viděl, jak poslední příslušníci jeho rasy dole umírají. „Rogere, kurva, prober se, sedíš si tu na prdeli a dole umírají poslední. Proč nic neděláš? Jsi ostuda planety Země!“ ozvalo se svědomí v jeho hloubi. Mělo pravdu. Byl srab. Odpad. Sám si vrazil facku na probuzení a paradoxně ho to opravdu osvítilo. Bude bojovat. Bude bojovat za svojí rasu. Protáhl se úzkou škvírou a uchopil chladná madla dvojčat. Dvě obrovské hlavně se pohnuly, jak otočil věží umístěnou na strategickém místě lodi. Čas se zpomalil a on do nábojové přihrádky vložil nábojový pás. Ozvalo se kovové zarachtání a Roger už si jen s úsměvem na tváři nasadil americký zrcadlovky válející se na přihrádce. „Tak pojďte Modráci, čekám na vás“ pronesl a začal pálit.
Tlusté hlavně vyšlehly první vražedné střely, které vyryly do země hluboké krátery. Vzduchem létaly vnitřnosti Modrých domorodců i studená torza nájemných vetřelců. Výbuchy trhaly zeminu, kácely stromy a ničily vše, do čeho je Roger za kulometem poslal. Několik Modrých však bylo z dostřelu a teď šplhaly po lodi, až se dostali k střílející věži. Dlouhým kopím prorazili sklo a zasáhli nevnímajícího Rogera do ramene. Krev pokryla vnitřek bojové věže a Roger se sesunul úzkým tunelem do kokpitu na zem. Upadl hlavou na kovovou protiskluzovou podlahu a nahmatal fotku jeho ženy sotva na dosah ruky. Modráci mezitím vysklili věž a drali se dovnitř. „Promiň, Marcelko, ale asi se nevrátím“ pronesl klidným vyrovnaným hlasem, než mu Modrák rozšlápl hlavu.
***
Výňatek z Nedělního zpravodajství
…Planeta 46XC se ukázala jako lidstvu nebezpečná proto Americký prezident žádá všechny země v alianci VOJSS (Vojenské obranné jednotky spojeného světa) aby zakročily proti podobné vzrůstající agresi. …
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář