Po tmě jsem hmatal na místo vedle sebe. Tiše jsem zaklel. Už zase. Zase je pryč. Otočil jsem se, abych se přesvědčil a v ranním šeru, jsem zahlédl, jen zmuchlanou přikrývku. Škoda. Byla tak krásná. „A teď je to všechno v prdeli. Asi jsem jí přestal bavit. Jako zatím každou“ vzdychl jsem do ticha a šel si pro pivo. Měl jsem šílenou kocovinu, takže jsem ho opravdu potřeboval. To víte každý má způsoby jak se hlavobolu zbavit. Já chlastám. A chlastem zapíjím bolest z minulé noci. Někdy i kocovinu minulé noci. Jsem tak trochu alkoholik, ale mockrát jsem se nad tím nezamýšlel, jelikož se to se mnou táhne už od dětství. Ztemnělým bytem se rozzářil kužel světla z ledničky. Vyndal jsem si levné syntetické pivo a lednici zavřel. Dnes to vypadá, že se k ní vrátím ještě mockrát. Aby ne. Dostat kopačky tímhle způsobem bylo dnes poměrně obvyklé, přesto mě to všechno mrzelo. Sakra byla tak krásná. Jediné co mě spojovalo, vlnkou vědění z minulé noci, byla právě její krása. Jedním slovem nezapomenutelná. Tak sakra dost. Stála tě sice pěkných pár sáhnutí do peněženky, ale takové problémy prostě v krátkodobém vztahu nastávají. Co naplat. Nasrat a jedem dál. Na jeden zátah jsem do sebe oklopil plechovku a bylo mi zas trochu líp. I když vevnitř pořád hlodala ona…
Ze zasněného pohledu přilepeného do stropu mě vytrhl hluk na chodbě. Letmým pohledem jsem se podíval na dveře a škvírou pod nimi zahlédl stojícího člověka. Zamrzl jsem v pohybu a čekal. Tři. Pět. Počítal jsem v duchu sekundy. Klepání se neozývalo a ten člověk tam pořád stál. Po zádech mi sklouzla obrovská kapka studeného potu. Chvíle naprostého strnutí se protahovala na stovky let. Potom postava za dveřmi o krok ustoupila. Využil jsem příležitosti a vrhl se do kuchyně. Posbíral jsem oblečení rozházené z minulé noci do igelitky a opatrně otevřel okno. Jestli si ještě s nějakou ženskou takhle mrd… Třísk. Zámek dveří se rozletěl po pokoji a já rychle vylezl na římsu domu. Poprchávalo. Rychlými úkroky jsem se plížil po římse nad hlavní ulicí. Dole jezdila auta a nejevila o mne žádný zájem. Tím lépe. Zatím.
Po dlouhém cestování napříč místními střechami jsem doskočil do postraní uličky plné vršících se pytlů s odpadky. Taky jsem jich patřičně využil k zmírnění dopadu. Zavrtal jsem se do útrob nejen lidského odpadu a blahopřál se za ten nápad. K mému štěstí se mi podařilo zakousnout i jednu rybu. Chutnala přesně, tak jak vypadala, takže jsem jí okamžitě vyplivl. Vyhrabal jsem se s hromady odpadků a dobelhal se na holý beton. Hadry jsem měl potrhané a smradlavé. V bytě jsem měl podle sirén policejní komando a dutinu ústní plnou rybiny. Aby toho nebylo dost jemné poprchávání se změnilo v solidní slejvák. Zatím jsem však ani jednou nezpanikařil což je rozhodně dobrá vizitka. Teď bych podle zdravého rozumu měl vyrazit někam pryč. A tak jsem vykročil. Bohužel levou.
Motal jsem se uličkami už čtvrtou hodinu a déšť zatím nepolevoval. Pohledy se od mé tváře poskvrněné bahnem velkoměsta odvracely. Štětky vystavující své ženské přednosti před domy neřesti posměšně kroutily zadky mým směrem. Několik dealerů se mi snažilo vnutit svoje zboží. Udělali by cokoli, aby mohli prodat dalšího nešťastníka otrokářům. Znal jsem ty fígle. Vyrůstal jsem tu. Navíc to co prodávali pod záštitou nejlepšího kokainu, byl nějaký hnus ze syntetizátoru, který vám na pár hodin přivodí absolutní bezvědomí. Většinou se už neprobudíte. Pokud vás nerozřežou na orgány, čeká vás zbytek života bičování a trhání zubů nějakého bohatého úchyla. Tak to chodí. Dítě, zvykej si. Ulici prořízlo houkání policejního auta a tak jsem zabočil do další boční uličky. Nevedla zde silnice, a proto nebyl žádný důvod to tu uklízet. Několik bezdomovců si hřálo ruce u barelu s ohněm. Měl jsem chuť se jít ohřát, ale strach z té skupinky mne odradil. Pravidla bezdomovců si moc dobře nepamatuju, ale nic hezkého v nich určitě nebude. Obešel jsem tedy barel s ohníčkem obloukem a chtěl pokračovat uličkou když… Jakmile jsem zahlédl policejní pásku přes ulici tak jsem se rychle schoval za kontejner. Jen žádný prudký pohyby když se koukaj, nesmíš padnout do podezření. Zamžoural jsem a přes padající déšť zahlédl policistu, jak se sklání nad tělem s blonďatými… Vyrazil jsem z poza kontejneru jako smyslů zbavený. Běžel jsem ulicí, kapky deště narážely na můj obličej a já se k ní blížil. Byla, to Ona. Určitě. Jeden policista se otočil a zahlédl mě, jak k němu běžím. Zapnul baterku a pomalu směřoval kužel světla k mému obličeji. Zakopl jsem a po slizkém betonu jsem zahučel ho hromady pytlů s odpadky. Policista se uklidnil, vypnul baterku a znovu se sklonil nad tělo. Vyhrabal jsem se z odpadků a snažil se zhluboka dýchat. Snažil jsem si namluvit, že už znova vyběhnout nemůžu. Že mně dostanou. Po tvářích se mi kutálely obří slzy a brázdily si cestu špínou. Policista odebral dívce cosi zpoza nehtů a pinzetou vsypal do igelitového pytlíku. Ten vhodil do tašky. Saniťáci nabrali tělo na nosítka a zmizely ve vozu. Za chvíli se po obou autech slehla zem. Zůstala jen páska třepající se ve větru a obkreslená mlaďoučká dívka … dal jsem se znovu do pláče. Nenáviděl jsem sebe, nenáviděl jsem celý svět za to, že jsem neměl možnost tomu zabránit. Sliboval jsem při všem možném, že najdu vraha a nebudu k němu milosrdný. „Tak se ukaž“ : řeklo pohrdavě to cynické něco uvnitř mě. Postavil jsem se a jako první zastávku na cestě za pravdou jsem si zvolil márnici. Každá pomsta totiž začíná i končí v márnici.
Po několika úmorných hodinách hledání márnice jsem konečně stanul před plechovými dvoukřídlými dveřmi. Vevnitř se svítilo. Z jednoho igelitového pytle jsem sebral skleněnou flašku a vrazil dovnitř. Na chodbě s jednou poblikávající zářivkou nebyl naštěstí nikdo, takže jsem začínal doufat, že můj první kontakt nemusí skončit hned ublížením na zdraví. Klusal jsem co nejtišeji chodbou když … „ Sakra chlape co tady chcete?“ vyjekla na mě mladičká dívenka v bílém plášti … Když jsem jí zatahoval do místnosti se smetáky, přemýšlel jsem, jestli jsem přeci jenom nejednal příliš instinktivně. Chudák holka. Krvavá stopa pramenící na její hlavě se pomalu rozlévala po kachličkách. Snad to nebude nic vážného. Zavřel jsem za ní dveře a běžel hledat tu správnou rakev.
Chladící box vyjel ze stěny, se zasyčením hydrauliky. Měl jsem potíže, abych se přinutil nechat otevřené oči. Byla to ona. Ta, která ještě před několika hodinami ležela po mém boku. Ta, která se večer opilá svlékla u mě v kuchyni a poté nechala naše těla splynout v jedno přímo na kuchyňské lince. Ta, která tvrdila, že mne miluje a že mne neopustí. A přesně ta co mne před nedávnem opustila. Ale čert to vem. I kdyby byla ta nejšpatnější na světě je nadmíru jasný, že to co jsem pro, ní udělal bych udělal znova. A rád. Zatraceně chlape, seber se, vnucoval jsem si. Jinak jsem však byl slaboučký jako malé dítě. Promnul jsem si obličej a začal pracovat jako profesionál. Jako muž co ví, co dělá. Vyndal jsem igelitový pytlík s důkazy. Prohledával jsem postupně všechny položky, přezkoumával obsahy sáčků a došel k tomu, že použitelný je pouze jeden důkaz. Zápalky z hotelu Úsvit. Přesně na tom místě jsme se potkali poprvé. Pamatuju si, jak vstoupila s těmi blonďatými …Sakra chlape dost už! Dnes poteče krev. „A bude jí kurva hodně“ :dodal jsem do mrtvého ticha márnice.
Na chodbě jsem z věšáku sebral kabát až na paty a frajerský klobouk alá třicátá léta. Majitele bude jistě mrzet ztráta takové skoro relikvie, jenže já prostě nemohl odolat. Před vchodem jsem si nadzvedl límec a vstoupil do lijáku. Jakmile jsem byl jen několik metrů od márnice, ozvaly se policejní sirény. Někdo po mě cíleně jde. Někdo mě musí sledovat. Tohle přece není standartní policejní chování. Ti častokrát nepřijedou k případu vůbec a dnes se za mnou táhnou jak smrad rybiny. Zahnul jsem, abych se těm otravnejm ničemům ztratil a pomalu klidným krokem mířil k hotelu. V pravé kapse kabátu jsem našel krabičku doutníků a tak jsem si jeden zapálil. Ten chlap, co vlastnil ten kabát, měl ale sakra styl. Nenuceným klidným krokem jsem se schovanej pod obrovskou střechou oddával kouření pořádnýho doutníku. Dostával jsem se do nálady. Vražedný nálady. Mezerou mezi domy jsem zahlédl obrovskou tabuli, kde byla moje fotka. Zarazil jsem se. Sakra co dělá můj ksicht na reklamním štítu. Titulek pod fotografií varoval před zvrhlým deviantem a násilníkem. Má na svědomí mladou dívku… Někdo na mě ušil boudu. Zatraceně ale vždyť já jsem v tom nevině. To pro mě znamená, že mě v tom pajzlu nesmí nikdo poznat. Podrazáků je tady víc než dost na to jsem si už zvykl. Tiše jsem si blahopřál za kabát s vysokým límcem. „Tak do práce zabijáku“: pousmálo se svědomí a mýma nohama vyrazilo dál.
Přesně, jak v nějaký gangsterce, jsem rozrazil dveře výčepu a zamířil si to rovnou k baru. Jestli jste však čekali, že si sundám podle norem pokrývku tak to zas ne. Takovej frajer ještě nejsem. A když jsem se u baru otočil a bleskem prolítl klientelu, došel jsem k závěru, že místní nebudou mít nic proti. Barmana jsem požádal o pořádnýho panáka whisky, a jakmile ho barman nalil, vrazil jsem na stůl dvacku a otočil se znovu čelem k sálu. Potřeboval jsem stopu. Něco co by mi … sklenice plná drahé whisky dopadla na parkety a její obsah se nerovnoměrně rozlil po podlaze. Kapičky medové barvy vylétly do vzduchu a zpomaleně padaly zmoženy gravitací. Já stál u baru jako přimražený s rukou ve tvaru whiskovky . Byla tam. Před chvílí byla jak prkno ztuhlá a teď dopíjela šálek své kávy u stolu, kde jsme se potkali. Vstala a šla k baru. Podala vrchnímu peníze a podívala se na mě. Pokusil jsem se usmát, jenže jak se úsměv začal míchat s mraženými orgány, výsledek nedopadl nejlépe. Ona se otočila a vyrazila ke dveřím. Připadalo mi, že vše proběhlo nějak zmateně rychle, jelikož teprve teď si barman všiml rozlité sklenice. Jak se pustil do drhnutí parket jsem už, však nespatřil, protože jsem jako omámený vyšel za ní. Do ulic. Do deště.
Spatřila, že jí někdo sleduje. Zrychlila. Její podpatky klepaly po asfaltu hlavní třídy. Mířila k průmyslové čtvrti. To bylo dost divný. Buď si něco důležitého zapomněla v nějaké z fabrik, nebo má něco společného s místními gangy. Že by byla informátorka? Kruci, to bych byl v pěkný bryndě. Ale jak sakra dokázala namaskovat tu smrt. Vždyť i v tý márnici byla ledová. To přece není možný…
Dorazila k železným vratům jedné z továrních hal a bočním vchodem zmizela uvnitř. Když jsem však doběhl blíž, zjistil jsem, že dveře jsou nejen na číselný kód ale i pod dohledem kamery. Naštěstí jsem měl dostatek rozumu se jí vyhnout. Tady moje detektivní práce asi končí. Smůla mladý šerloku ale dál to asi nepůjde. Leda že bys zavolal neohroženého spajdrmena kterej by vylezl po …
Nahmatal jsem okapovou rouru a vyskočil co nejvýš. Boty sice po vlhkém plechu klouzaly, ale ruce se měly kde držet a tak jsem první krok ustál. Pohled nahoru naznačoval, že podobných budu muset udělat asi ještě milión tři sta dvacet jedna. Což znamená, že pokud nejsem spajdrmen nemám šanci se tam v tomhle miléniu dostat.
Sedřenou rukou jsem stiskl vlněný plech a naposledy se přitáhl. Nohou jsem několikrát smýkl po plechové zdi a byl jsem nahoře. Ležel jsem zpocený námahou na střeše nějaký pitomý továrny a nechal si padat déšť do obličeje. Kapky se odrážely a tvořily gejzíry přímo na mém obličeji. Byl to opravdu vydatný déšť. Donutil jsem se vstát a po čtyřech se dobelhat k továrnímu oknu. Hala vypadala temně, ale když člověk přiložil obličej na plochu skla a chvíli se soustředil zjistil, že vevnitř je rozsvíceno. Byla tam hala plná … Spadl jsem na břicho a otočil se na záda. Mé slzy se slévaly s dešťovou vodou na tvářích. Pozoroval jsem mraky, jak se v na několika místech osvětleny měsícem snaží ukázat noční oblohu a bylo mi smutno. Ležel jsem na hale plné Jich.
Šel jsem domů. Bez nálady, bez schopnosti pochopit všechno to divadlo, jehož jsem svědkem. Neměl jsem už ani chuť to pochopit. Měl jsem chuť na pivo. Na starý, dobrý pivko levný značky a zasmrádlý chlapský hnízdo. Chtěl jsem domů.
Zarachotil jsem klíčem v zámku a rozsvítil. Kabát jsem pověsil na věšák a šel si pro pivo. Zůstal jsem však jen u jednoho kroku, protože mě v pohybu zastavila chladná hlaveň zabodnutá do mých zad. „Žádný hlouposti nebo seš na místě tuhej“ ozval se hlas zkreslený něčím neidentifikovatelným. Hlavní mě nasměroval na gauč a šťouchl, ať se posadím. Já jsem neuposlechl a šel do kuchyně k lednici vzal si pivo a až poté si sednul. Černooděnce to evidentně rozhodilo. Zkusil zamávat výhružně brokovnicí ale, když zjistil že se to minulo účinkem sundal si kuklu a já zjistil že je to ona. Ona. Pousmála se. Dost nepříjemně. Vražedně. Za normální situace bych snad i dostal strach ale teď ? V době kdy mi je všechno naprosto jedno? Teď mi pro klid duše stačilo zachovat důstojnost. Jako každej správnej záporňák začala líčit svůj plán: „Chtěl bys to pochopit? Chtěl bys znát pravdu? Dobrá tedy povím ti o projektu Zrůd. Zrůdy, protože se musíme skrývat, víš, protože obyčejní lidé nesnesou naší totožnost. Zrůdy nejsou ošklivý, jen jsou většinou pro společnost nepřijatelný. Tak proto Zrůdy. Náš plán je poměrně jednoduchý a na rozdíl od snílků a teoretiků my jdeme rovnou k věci. Chceme razantním způsobem změnit společnost. To není vlastně tak těžké, dav tupců se vždycky chytne a je jedno, jestli to je fašismus nebo komunismus, hlavně že je s kým pochodovat. V uchopení vlády na sto procent nám však překáží přemýšlející menšina. Těch pár co se nad svým osudem zamýšlejí je pro nás vážným ohrožením a projekt Zrůd se ho snaží vyřešit. Vyřešit vyhlazením veškeré inteligence. Zatím se nám to poměrně daří, i když práce to je těžká. Nakonec bojujeme proti těm chytřejším. A to mi připomíná, proč jsem vlastně tady.“ Zvedla hlaveň a namířila mi jí do obličeje. Na závěr dodala: „ Žes nám ale dal zabrat, hajzle“
Spoušť však nikdy nestiskla. Brokovnici jsem jí vykopl z ruky, a jakmile jsem jí uchopil, vrazil jsem jí rukojeť do hlavy. Teď se krev z její hlavy rozlévá po podlaze mého bytu a já přemýšlím, jak budu bojovat proti těm tisícům zavržených lásek.
*****
(Lenička, 24. 3. 2010 22:31)