Kapitola I. Zrobocení
Vnímání spuštěno……11111…….potvrzeno…….obnova paměti……1111111……..potvrzeno…….mechanické ovládání končetin a umožnění pohybu ……111111….potvrzeno ……schopnost učení ……11111…potvrzeno
Takto mi v hlavě probíhalo první systémové nastavení a pokračovalo ještě dobrou půlhodinu, zatímco já ležel na keramické podložce uprostřed jakéhosi světélkujícího tunelu. Cítil jsem se každým zazněním mechanického hlasu chytřejší a s většími možnostmi……..Mutovací sekvence skončila……Robot série 16 je připraven na uživatelské spuštění…..a to mi zas všechno zhaslo….
Kapitola II. V jednom baru na konci galaxie
Naložil jsem už popáté plný tác malých skleniček se světle modrým obsahem. Už poněkolikáté jsem se zamyslel jak asi ta tekutina chutná a dost rád bych přišel na to kouzlo, které lidé hledají na dně té malé sklenky bohužel však ocelový jazyk a mozek neokusí ten veselý opar. Procházel jsem pomalu a strojově kolem baru a chystal se vstoupit do salonku. Má chůze byla nepřiměřeně hloupá mé inteligenci a vzhled byl snad ještě horší, takto si však můj stvořitel přál, abych vypadal a tím ho neznepokojoval. Vešel jsem do salonku, kde nebylo na krok vidět přes smog z cigaret a pomalu se odpařující líh z nedopitých sklenic. Uprostřed tohoto neekologického a nelogického hříšného místa zasedala zrovna partička početná jak parlament a hlučná jak disk-POPová kapela v přešňupaným večeru. Podobně i vypadala. Donesl jsem tác a začal pokládat jednotlivé sklenky před osazenstvo. Bylo dost různorodé od bohatých a slušivě oblečených přes kingy (poznámka robotního slovníku: KING říkat vždy tomu kdo je oblečen moderně viz. elektronická aktualizace módy a nešetří úspory) až po téměř svlečené krasavice svíjející se všemožně po stolech a židlích v nevýjimečných případech i po mužském osazenstvu. Já jsem se cítil trochu nezapadající ve svém kovovém oblečku s namalovanou kravatou. King si mě přitáhl k sobě a hlasem prozrazujícím minimální důležitost pronášené věty blekotal něco o přátelství (viz. slovník archaismů). Dle naučeného návodu jsem pokýval strojovnou (úmyslně nám zakázali používat slovo hlava) a pozadu jsem se odplížil zpět k baru. Teď jsem měl chvíli na přemýšlení. Za normálních okolností by to bylo zcela nepřípustné vždy´t i sami lidé programovali své otroky tak aby se nikdy nedokázali osamostatnit, jenže postupné upgradování robotních linek vedlo k opravdu veliké dokonalosti v oblasti učení, protože jedině robot který je schopen se učit pánovým potřebám je schopen na 101% (nemožné ale pán si to tak přeje) splnit požadavky. Já se proto poslechem opilecké konverzace neustále učím lidským zvykům a za ta léta co tu jsem, mám jih už pěknou hromadu. Od stolu se ozval křik a požadavek na další rundu. Trošku mě podráždilo, že jsem neměl čas prohledat slovník archaismů, ale nač spěchat budu tu stejně po zbytek věčnosti (jediná zmínka o mé smlouvě od mého pána dne 96.30.006 – neshoduje se s záruční lhůtou). Nalil jsem tedy dle přání jednoho z hlučnějších zákazníků jemně zelený nápoj do stejného množství skleniček jako minule a přidal šlechtěnou plíseň jako ozdobu. Pomalu jsem vyšel strojenou chůzí naprosto totožnou s tou minulou na další procházku mezi stolem a barem. Pro zajímavost jsem si nechal vyvolat, kolikrát už jsem tuto dráhu urazil. Výsledek se mi zobrazil až před stolem a pravda takhle velké číslo jsem nečekal. Už se mi neustálé procházky slévaly do jedné dlouhé pouti mezi jedním stolem a jedním barem. Jedna z nahých lidských samic začala křičet něco nesrozumitelného a naučeným pohybem se vrhla na prvního muže, kterého měla po ruce. Ostatní se smáli, lili po sobě alkohol, váleli se po stolech a souložili. Každý s každým. V pár minutách nikdo neměl šaty a opilecká zábava dosahovala zcela jiných rozměrů. A já tam stál. Stál jsem tam ve svém kovovém oblečku bez jediného údivu ve tváři bez zájmu bez možnosti pohlédnout stranou. Byl jsem tak naprogramován. Položil jsem sklenice na stůl a vracel se ke svému baru. Křik a vzdechy hnaly mě dopředu, ale to jen pomyslně jinak jsem na rychlosti nepřidal a neustále z venku klidný jsem kráčel jak robot (co to s tebou kurva je ty seš robot poznámka procesoru). Zašel jsem do své klidové zóny a začal hledat slovo Přítel mezi archaismy. Význam jsem nalezl poměrně rychle, jelikož byl spojen mezi lidskými hodnotami vštěpenými nám robotům. Lidé totiž neradi dodržují své vlastní ideály a radši je přenechají nám, abychom je plnily za ně. A potom vypadají tak jak vypadají. Na hlasité dožadování jsem naplnil svůj poslední tác a vyrazil na poslední dlouhou cestu…..
Kapitola III. Obklopený samotář
„Hej kámo dej sem další“ to byla jedna z mála vět, co jsem ten večer řekl. Jinak jsem se věnoval té blondýně, co mi seděla na klíně. Jakmile plechoun přinesl tu světle modrou chemikálii, kterou si snad dovolej čepovat jen taky, hned jsem jí podal nejvrchovatější sklenici a na znamení zmizela v našich útrobách. Divně hřála a štípala v jícnu ale, když to člověk přešel, dalo se s ní celkem rychle opít. A taky jo točila se mi hlava jak na vesmírný centrifuze, a jediné v co jsem doufal a proč jsem to vlastně všechno dělal bylo že ta bloncka je na tom hůř. Vypadala, že je ale stejně tak to mohla i hrát konec konců měla to v popisu povolání. Přitulila se však dost přirozeně a medová slůvka o tom co všechno umí a v čem je ještě neskušená mi podávala do ucha s neuvěřitelnou zručností. Když dokončovala svůj erotický jídelníček a zabřehávala do vod kde ani já nebyl znalcem. To mě zmátlo a zároveň trochu navnadilo, proto jsem mírně kývnul. Na to ona se s šíleným rikem obkročmo posadila na mě a vrazila mi hlavu do hlubokého poprsí. Ostatní dívky na sebe nedaly dlouho čekat a začaly ty pravé orgie. Ze všech stran se ozýval křik a jekot v některých případech i dopadající močovina na nahá těla a já se začal cítit zvláštně sám. Nikdy se mi nestalo, že bych byl takhle sám. Všude okolo lidé v maskách dováděli, jak jen mohli a byli blízko téměř na dotek a já jen sám seděl ve své kobce v tom nejstrašlivějším vězení – na židli v hostinci někde na konci galaxie….
:-)
(Lesapán, 20. 1. 2010 19:07)