Zapípáním signalizátorem budoucnosti jsem se zbudil z tvrdého spánku opilce v 11 dopoledne a pohledem na display ukazující červenou obálku zjistil, že o špatné zprávy na dnešní den mám postaráno. Pane Neil dnes 25.2.2691 ve 20:42 zemřete zásahem projektilu 9mm do lebeční kosti. V případě že by předpověď selhala, obraťte se na web
www.jasnabudoucnost.com . Cosi se ve mně hnulo a zapřemýšlel jsem, co kde komu dlužím koho a kdy jsem podvedl a co kde spackal a za co bych mohl dostat kulku do týla. Nic jsem nevybádal. Může, to být vražda bez motivu nějakého zvrhlíka napadlo mě jen je to dost nepravděpodobné. Jasné ovšem je že bych s tím měl něco dělat. Urychleně jsem napsal do koncernu SICwar že si dnes beru nucenou dovolenou podpořenou signalizátorem budoucnosti. Potom jsem si vybral na přenosnou elektronickou peněženku co nejvíce peněz a vyrazil do města. Hučící davy strkajících se dělníků proudily k teleportačním trubicím odkuď cestovaly do svých továren. Já se vydal opačným směrem do centra obchodu a zábavy kde jsem nespatřil ani človíčka. Bylo tam hrobové ticho. Pomalu jsem kráčel halou jinak dost plnou a živou kde jsem ještě včera popíjel levnou whisky a flirtoval s ženami. Dnes zde nikdo nepil, nikdo se nesmál, ani nikdo nezpíval námořnické songy, za které vyhazovali barmani z náleven. Zamířil jsem si to k Moratyho nálevně mé nejoblíbenější a též nejoplzlejší mezi všemi a zabušil na zadní dveře. Po dlouhé pauze vyšel Moraty s kalhotami vztyčenými k nebesům a z jeho tváře jsem seznal, že jsem ho vyrušil v něčem velice důležitém. Nenechal jsem ho však promluvit, a hned jsem spustil, kde bych jako našel nějakýho týpka, co by mi dokázal opatřit kvér. Vyvalil oči a povídá „ Ty vole jsme v 27.století a ty si tady uprostřed zabezpečenýho města řekneš o to že potřebuješ kvér na zabíjení a pořádnej sakl munice. Kde si myslíš, že žijem? Tohle, už ti neseženou ani arabáči milej zlatej tohleto je vo takovej průser že s tim nechci nic mít. Chtěl přibouchnout, ale já mu vrazil botu do dveří a on mi v záchvatu vzteku přibouchl kotník. Loktem jsem otevřel dveře a chytl Moratyho za propocené tílko. Váhu jsem držel pouze na jedné noze, protože na druhou jsem se neodvážil postavit. Chňapl jsem po kuchyňském noži a přidržel ho barmanovi pod krkem. Potom jsem mu do ucha začal šeptat: „ Máš, kamaráde jen malou šanci na to, abys přežil a pokud přežiješ tak já odejdu těmahle dveřma s informací kde se v tomhle doprdelebezpečným městě dá sehnat kvér.“ Moraty zbledl jako zákazník po požití jeho drinků a začal mi horem dolem vyprávět o jakémsi chlapíkovi jménem Krysa, který prý prodává zbraně. Tuhle se u něj o tom nějaký opilec zmínil, ale neví jistě, jestli ten obchodník existuje. Nechal jsem barmana odplazit se za svou milenkou a šel hledat Krysu. Nebylo to zas tak těžké, protože slovo Krysa na náhodně postávající lidi zabíralo jako savo na hajzl tak jsem už ve tři stál u dveří proslulého Krysy a řádně na ně bušil. Otevřel mi chlápek s schozeným čírem na stranu a parádní patkou zelené barvy. Zbytek lebky byl holý a zdobil ho už jen katalog z tetovacího a piercingovacího salonu. Šaty potrhané, propocené a popsané vulgarismy těžkých kalibrů. Inu rozený obchodník. Po tom co jsem mu sdělil, že vím kdo je a potřebuji to, čím se on zabývá, pozval mě dál a hned za dveřmi mě prohledal na všech místech, kde očekával přítomnost zbraně. Poté co jsem mu sdělil, že jsem si zbraň přišel obstarat a ne se o ní, nechat připravit nechal toho a pozval mě dál do svého bytu. Byl skromně zařízen a využit do posledního místečka. Odhrnul závěs a odhalil před námi rozlehlou místnost, jejíž stěny byly doslova posety starým vojenským arzenálem. Přes pistole a krátké ruční samopaly zde zákazník nalezl RPG-11 i protitankovou střelu Milan 3. „ Jakou by sis představoval zbraň a na jaký druh nepřítele?“ zeptal se mě. V tom jsem si uvědomil, že svého nepřítele neznám a tudíž se na něj nemůžu připravit a proto jsem si zvolil jedinou podmínku pro zbraň a to aby byla menší a tudíž nepřitahovala pozornost. Doporučil mi tedy colt 1911 jeho oblíbenou hračku, na kterou nedá dopustit. Není to sice kabelková zbraň ale v poměru velikost /výkon je nepřekonatelná i moderními laserovými či plazmovými krátkými samopaly. Ukázal mě klenot své sbírky a mě hned padla do oka stejně jak jemu. Byla v ní ta starodávná krása, měla svůj respekt i přes stáří a nakonec byla dokonale vyladěna, co se týče po stránce diesingu. Vyprávěl mi její historii ve válečných konfliktech, jak se stejnou zbraní umírali vojáci vedle protitankových křížů někde na plážích Omaha v den D, stejně tak touto zbraní bylo zastřelena italskými rodinami spousta nepohodlných v době předválečné. Okouzlen jsem podal elektronickou peněženku jako souhlas s koupí kvéru a Krysa jí zastrčil do stroje, který vypadal jako amatérský bankomat. Chvíli cosi klikal a cvakal a potom mi jí vrátil a předal mi zbraň s jedním plným zásobníkem. Vstal a vyzval mě, abych co nejdříve vypadnul a snažil se držet se co nejdál od jeho domu protože jestli mě chytnou a jestli ho prásknu, osobně si zajde na stanici a utrhne mi koule. Bylo mi jasné, že je to cvok a právě kůli tomu jsem nepochyboval o pravdivosti jeho tvrzení. Vyšel jsem na ulici a šel do nákupního a společenského centra. Hned u dveří se rýsoval krám, který jsem vždy obcházel obloukem a měl jsem i vnitřní pocit že on obchází mě. Dnes se naše cesty střetly a já do něj vcházel jako bojovník do dobyté pevnosti. Poručil jsem si ten nejdražší oblek se všemi drobnostmi a prodavači na mě trošku nevěřícně koukali, ovšem nedali to na sobě příliš znát, aby neuškodili obchodu a jali se mě obsluhovat. Vyzkoušel jsem si dvě velikosti, než jsem se trefil. Potom jsem s mocenským gestem tasil kartu a nechal poslíčky, aby si vzali co už je jejich. Zeptali se mě, jestli můžou zbytek peněz odčerpat z účtu což mě trochu zarazilo, ale řekl jsem si tak co je to tvoje smrt tak neškudli. Jako pravý elegán vyšel jsem z obchodu a zamířil jako každou tuto hodinu na stejné místo- ke své přítelkyni. Otevřel jsem dveře svým klíčem a šel potichu do kuchyně. Stála tam otočená zády a dívala se do vesmíru. Měla totiž ten nejlepší bejvák v celým městě z kterého bylo vidět na hvězdy a neměnil se zde den a noc. Byla zde jen tma vesmíru a zároveň svit hvězd které neuhasínaly. Bez toho aby se otočila aby vůbec zjistila že tu jsem pozdravila mě. „Jak víš že jsem tady“ zeptal jsem se jí a ona že „každý den chodím ve stejnou dobu k ní se stejným úmyslem. Nikdy nezapomeneš, nikdy se nestane že bys nepřišel a nikdy jsi sem nezavítal s jiným úmyslem než brát.“ Zarazil jsem se. Tohle jsem si nikdy neuvědomil. Žijeme v zajetém stereotypu a výkyv čehokoli nás zarazí. Jelikož však měla jen košilku nevydržel jsem dlouho uvažovat a vrhl se na ní s jasným úmyslem. Ponořili jsme se do víru mileneckého snění a naše těla splynula v jeden celek. Nazí jsme se převalovali jeden přes druhého ,brali a dávali každý co měl a co mít chtěl. Zasnění jako v jiné dimenzi pletli jsme ruce do sebe a s vesmírnou krajinou za zády tiskli jsme se k sobě….Vstal jsem a nahý tak jak jsem si vždycky přál šel jsem k oknu. Tak jak jsem přišel na svět jsem hleděl do nicoty a prostoru a přemýšel o stereotypu. Má cenu život který nemá žádného tajemství ? Hleděl jsem tam do prázdnoty a došel k tomu že jsme její součástí. Vzal jsem colt do ruky a konečně se svobodně rozhodl. …
......
(Dianka, 13. 3. 2010 12:59)