Samice
Do postraní uličky na jejíž betonovou dlažbu dopadal kyselý déšť a kde mezi vršícími se černými pytli s odpadem rejdilo tisíce krys, vystrčil mohutný muž spoře oděnou mladičkou dívku. Na vysokých podpatcích zakopla a upadla do louže mastné seškvařeným olejem. Špína se rychle zažírala do běloučkých šatů a drobounký hlásek snad prosící zanikl v ráně, kterou vydaly kovové dveře, jak s nimi hromotluk praštil. Zvedla hlavu přesně tak jako zvíře, kterému došlo, že prosit nemá cenu, že se bude bojovat o život. Vstala. Podpatky z levného plastu klouzaly po oslizlém betonu a dívka znovu upadla. Bělonkou tváří se dotkla hladiny kaluže a než mrkla, spatřila ještě obrovitou bílou mašli, jak zvolna nabírá tmavě hnědý odstín mastnoty. Poté se jí vidění rozmazalo.
Probudilo mě štípavé zabolení nohy. Zaboha jsem si nemohla vzpomenout, jak se té části říká. Otočila jsem se a rychle odkopla krysu velikosti jezevčíka pryč ke kontejneru. V duchu jsem zaklela a střežila se podívat na ránu. Opřela jsem se o kontejner a zvedla se na nohy. Byla jsem strašně zesláblá. Zajda,to jako naše holčičí inteligentní váha, by určitě ukázala index 68-93 což by mě dávalo naději na jídlo až další tisíciletí takže bych znova musela porušit to, co už jsem porušila tisíckrát. Tak bych si dala třeba pizzu. Klidně i tu ze syntetizátoru mě to neva hlavně bych se jí šíleně přežrala a … no a co potom ty blbko. Co s tebou bude, když budeš mít stehna jak hroch. Ne takhle bys to nikam nedotáhla, takhle ne. Musíš být silná. Musíš to vydržet. Musíš vstát a jít za Lukášem. Jasně Lukášek nás vždycky dostal ze všeho, tak proč by nepomohl ani teď. Protřela jsem si oči a rozmazala si tu nechutnou věc ze země po celém obličeji. No super i stíny jsou v tahu. Já sem tak pitomá. Tak jdem, holka, ty to nějak zvládneš.
Hučící davy všemožné pakáže zaplňovaly ulice, jak se blížil večer a proto se mladší špinavá dívenka cítila v bezpečí. Procházela ulicemi, opovrhovala uslintanými pohledy mužů zabodnutých do jejího promočeného lolitovského oblečení. Šminky jí stékaly po obličeji a vytvářely bizardní obrazce, jež lákaly opuštěné muže páchnoucí ulicí. Několikrát pohodila laškovně zadkem aby ukázala že se nevzdá a směle kráčela dál. Beze strachu. Znala tohle město, jako ono znalo ji. Věděla, co si může dovolit a co ne a chovala se podle pravidel určených školou života. A módních přehlídek. Ach. Chtěla by zas stát uprostřed záře fotografických a holografických blesků s umělým přisvícením kde se v podivném nepravidelném rytmu objevovaly tváře jásajícího publika. Oči plné chtíče roztrhávaly vejpůl molo i tucet dalších, co přijde po mně. Jenže teď jásali všichni pro mě. Jen pro mě. A určitě ze všech nejvíc pro mě. Musela jsem se v duchu v šatně smát těm blondýnkám, co měli svět na dlani. Smála jsem se jim ještě, teď když mi pod bílou košilku z laciné napodobeniny hedvábí foukal studený vítr a na hlavu dopadaly obrovské kapky. Jak stékaly po tváři a rozmazávaly černé oční stíny naoko špatně namalované, chutnaly nahořkle. Stejně jako tohle všechno. Z hospody se vydralo několik opilců a křičely na ulice. U rohu naproti postával dealer převlečený za bezdomovce. Byly doby, kdy jsem ho znala. Jmenoval se … ne už si nevzpomenu. Zasnila jsem se unášená davem a naprázdno potáhla nosem. Na suchu. Už dlouho. Dav mě unášel, že jsem chvílemi ani nepoužívala nohy a nechala se nést. Tlačenice mokrých zpocených lidských těl mi byla svým způsobem sympatická. Navenek odmítavé pohledy mužů okolo snad ještě víc. Upadla jsem a …
Ani nevím, jak jsem se ocitla v postraní uličce před Lukášovým bytem. Měla jsem pocit, že uběhlo několik let a vůbec jsem neměla tušení, co jsem tu dobu dělala. K čertu s tím. Hlavně že jsem zde. U Lukáše. Vlastně Lukáška. Byl první, kdo mě měl opravdu rád. Miloval mě a já ho nechala. Cha. Pitomeček zamilovanej. Ve škole se povídalo, že prej psal i básničky nebo tak něco. No prostě pošuk. Jenže mě má furt rád a já toho mrcha furt využívám. Ale k čertu s tím. Prostě tam půjdu, dám mu, vysprchuju se a ráno můžu zase na plac. Alivederči pako. Že už příště neotevřeš? Fakt si to myslíš? Pche, stejně jako vždycky králíčku. Tak pac a pusu.
„Ding dong“ poslušně zazpívaly dveře po stisknutí příslušného tlačítka. Po druhé se mi zdálo, že ze zvuku vychází i jistá prosba. No ještě to tak. Ozvalo se vysvobozující zarachocení v zámku a škvírou ve dveřích se protáhla hlava ježatého individua. Tohle byl můj Lukášek. Ten se teda změnil, že bych ho zaboha nepoznala. Ale co měl k podobnejm úletům sklonky vždycky. „Co chceš“ začal rozhovor a já poznala, že dnes to tak snadné nebude. Budeš muset holka použít víc zbraní, který ještě milej pán nezná. Vlastně krom zvukaře ve studiu je nezná nikdo. Jako by mimochodem jsem si začala mačkat špinavou vodu z košilky a jak jsem jí kroutila odhalila jsem bříško rovné jak prk … sakra kde mám své krásné bříško? No nazdar to je asi z pomyšlení na ty dobroty. Tohle smrdí dietou. To ale až potom teďka musím svádět, jinak si ustelu na ulici. Jelikož má produkce Lukášovi evidentně nic neříkala, sáhla jsem po silnějším kalibru. Pomalu jsem si po kluzkém bříšku sjela… „Nech toho prosím tě“ odvrátil obličej od svůdnice Lukáš. „Chceš dovnitř? Jako minule? Jako předminule?“ zeptal se s odporem v hlase. Sklonila hlavu. Věděla, že jí prokoukl. Cítila se trapně. Fuj jakej divnej pocit. Podíval se na ní, přimhouřil oči a vtáhl hlavu zpátky do bytu. „A je to v prdeli“ posteskla si. Lukáš odzámkoval dveře a otevřel je dokořán. V jeho poetické duši zazněl hlas, že hloupí jsme se narodili a hloupými zůstaneme. Ustlal a šli spát. Tentokrát zády k sobě.
Probudilo mě zablesknutí a strašlivá rána. Zaškubala jsem nohou a kopla Lukáše. Nereagoval. Snad spí. Fuj to byl ale strašlivě odpornej sen. Ještě teď mi píská v uších a vidím nějak rozostřeně. Otočila jsem se na Lukáše a … pamatuju si, jak jsem ustrašená kopala nohama na zemi u postele. Lukáš měl rozstřelenou hlavu. Zbytky mozku se válely po prostěradle a i já byla pošpiněná krví. Vzhlédla jsem. Nade mnou stál někdo s brokovnicí, jakou míval táta a mířil mi do obličeje. Stejně jak šelma když pochopí, že její čas nadešel a že je čas bojovat o holý život vymrštila jsem se a zkusila seknout nehty po jeho očích. Záblesk z hlavně mi však zakončil pohled na svět. Vše se roztříštilo stejně jak sny, mola, rovná břicha a mrdání s osvětlovači. Všechno skončilo na podlaze u básníka.
Přehodil jsem si brokovnici na rameno, třemi prsty nabral krev a začal psát na zeď. Jakmile jsem dokončil své dílo, doběhl jsem k rozbitému oknu a vyzkočil ven. Na zdi stálo
S KURVAMI ŽÍT NEBUDEME
Ač přece i kurvy mají sny
*****
(Lenička, 10. 4. 2010 2:11)