Setkání
10. 1. 2010
Výsadek
Siréna mě probudila z podřimování a nepřirozené házení výsadkového modulu vedly posádku k pochybnostem, že tuhle misi přežijeme. Chlápek vedle mě si nervózně pohladil pušku a zkontroloval pás. Z reproduktorů se ozvalo varování drobného trhání při přistání. To je pro nás výsadkáře znamení, že se blíží výsadek. Celý stroj se rozeřval rykem motorů a neupevněnou zastaralou ocelí. Zhluboka jsem se nadechl a přivřel víčka v křeči, připravujíc se na nejhorší. Přistání. Všechna krev se mi začala hromadit v hlavě. Nováček odnaproti se rozeřval a začal zvracet. Bylo jasné, že se přistání na povrch nedožije. Praskne mu hlava. Znovu jsem zavřel oči a po chvíli skučení mě obličej zacákla hustá tekutina. Že to je mozek, s kousky lebky se nedalo pochybovat. V tom se mi pás zaryl do hrudi a já měl pocit, jako když ze sedadla vyletím na jinou planetu. Náraz mi přelámal žebra a vyrazil dech, ale nebylo to poprvé takže jsem si toho moc nevšímal. Stroj sebou začal cukat, jak brázdil krajinu planety, na které přistáváme. Převalil se přes bok a já byl odstředivou silou vtlačen znovu do sedadla. Potom už jen pomalu ryl předkem v hlíně, až zastavil úplně. To už jsem však společně s ostatními měl odepnutý pás a čekal jsem jako druhý u výsadkových dveří na zelenou kontrolku. Dnes to vypadá, že bude svítit jen červená, pomyslel jsem si s ironií a kritickým pohledem přejel obsah kabiny i stále připoutanou mrtvolu do sedačky. Rozsvítila se skutečně červená a dveře s rachotem vypadly na šedivou pískovinu pokrývající povrch. Vrhl jsem se z přítmí modulu ven….
Den čtvrtý – jeskyně Urguha
Společně s černochem Jasonem jsem měl právě hlídku v předsunuté pozorovatelně. On si hleděl kulometu a můžu jen dodat že bych si nepřál u něho vidět nikoho jiného. Já s odstřelovací puškou hlídal hlavní vchod do jeskyně a ze stereotypního výsledku (rozuměj nic se nedělo) mě neustálý drill poměrně unavoval. Oddálil jsem oko od puškohledu a začal mžourat, protože nápor světelných paprsků vyzařujících z nočního vidění mě poměrně ničil sítnici. Jason se na mě podíval s výrazem: „ Co to doprdele děláš ty vole jeden. Kdyby tě viděl velitel tak se od klikování nezvedneš!“ Já jsem mu svým výrazem dal najevo, kde mi jsou všichni omedajlovaní, načež on se vrátil ke kulometu a já znovu přitiskl oko na gumovou krytku očnice. Znovu jsem si protřel oči, protože vchod jeskyně byl plný jakýchsi …..tvorů. Jason se svojí chladností odjistil kulomet a zapřel si ho pevně do ramene čekající na můj příkaz jakožto velitele hlídky na povolení k palbě. Zakroutil jsem hlavou a on trochu sklopil mířidla. Pozorovali jsme s úžasem ta stvoření. Podvědomě jsem je nazval barevní kvůli jejich rozdílné barvě pleti. V přední řadě bylo pár béžových až šedých a v zástupu za nimi se rýsovali červení a zelení. Vypadali podobně jako lidé, ale nikdo by se neodvažoval je pojmenovat stejně. Zahlédl jsem jak někdo v davu světélkoval. Jason už trochu nervózněji přehmátl na rukojeti kulometu a já ho pro jistotu důrazně zarazil. Vtom se ozvala střelba. Sousední zákopová hlídka začala pálit do davu barevných. Vystříkla kapalina pravděpodobně krev z postav a oni bezradně stáli v změti projektilů. Vypadali mírumilovně a bezbranně i přes trhání tkáně ostatních. Poslední z nich dopadli na zem bez nářku bez chuti utéct nebo vůbec cokoli dělat proti hromadné vraždě. Zalapal jsem po dechu a vykoukl ze zákopu na doutnající hlaveň kulometu. Byl slyšet jásot a radostná konverzace dvou vrahů. Vyhrabal jsem se přes hliněný zátaras a vyběhl do kopce. Po bahnité stráni tekla modrá kapalina celými potoky a já co chvíli ležel na zemi v kaluži barevné krve. Překročil jsem první roztřílené tělo bez pánve a dolních končetin a znovu upadl do mimozemské krve. Bylo to moje jediné štěstí protože v tu samou chvíli se ozval kulomet. Projektily vysoké ráže vykusovaly do bahna hluboké rýhy a trhaly zbytky mrtvých těl. Zaryl jsem hlavu hluboko do bahna a cizí krve a nevynořil se dokuď střelba neustoupila. Ze zákopu se ozvaly nadávky a nenapodobitelný zvuk měnění pásu v kulometu. Vyhrabal jsem se z bahna a sprintem běžel přes popraviště do vchodu jeskyně. Rozeřval se první kulomet teď již čerstvě nabitý a k mému zděšení i Jasonův. V posledních pár metrech šlo do tuhého. Střelba se stávala přesnější a přesnější a proto mě v parakotoulu zastavila střela do ramene. Mrštilo mě to stranou plánované trasy naštěstí, však jsem díky stávající rotaci proletěl do jeskyně. Chvíli na mě působily mrákoty a do nohy mě bodalo tisíce ostrých jehel. Moje krev se mísila s jejich a já sám vypadal buď jako natěrač nebo jako jeden z barevných. Opatrně jsem vstal a kulhal dál do jeskyně. Nebyla v ní tma jak by měla být a proto jsem se soustředil jen na chůzi. Za stěnou která bránila vchod byla rozlehlá hala doslova vyplněná nažloutlou září. Příjemně teplou a hutnou. Pod zářícím stropem se vyskytovaly propojené kulaté předměty. Vypadalo to celé jako obrovský model atomu. Držel jsem se stěny a postupoval blíž k prapodivnému uskupení. Materiál jsem odhadoval na nějakou plazmu či něco podobného co jsem měl štěstí zahlédnout v nějakém sci-fi. Dobelhal jsem se k materiálu a s úmyslem opřít se o světélkující hmotu jsem proletěl vzduchem a prostorem a skončil na zemi. Prudce mi tělem projela bolest a kost vyčnívající z čerstvé rány nehezky křupla. Náhle záři zahalil stín. Ztuha jsem se otočil a spatřil menšího barevného muže kterému barva jakoby bledla. Koukal se na mě se zvláštním výrazem plným moudrosti a pochopení. Odhadl jsem že bude starší a později to potvrdil nejen barevností jeho kůže. K mému podivu začal mluvit lidským hlasem dokonce používal velice spisovnou angličtinu. „Přišli jste pro Uran?“ zeptal se těžkým hlasem. Jen jsem bolestně přikývl. Nastalo ticho kdy mi dával možnost zeptat se odkud mluví anglicky a jakto že zná smysl našeho přistání na planetu SIG36. Nechtěl jsem z něj dělat hned zpočátku rozhovoru hlupáka a proto jsem se ho zeptal odkud zná angličtinu natolik aby s ní plynně hovořil. Odpověděl: „ Jsem člověk stejně jako ty. Proto znám pozemský jazyk.“ Chtěl jsem se přinutit smát abych situaci odlehčil, ale fakt že on je nade mnou a já na zemi k tomu s postřelenou nohou mě donutil k závěru že budu raději zticha. On jako by čekal že nic neodpovím pokračoval: „ Skupinka anarchistických myslitelů v roce 2496 opustila Zemi aby našla místo, kde bude možnost žít v klidu a míru a absolutní svobodě. Vlivem atmosféry planety a blízkou hvězdou jsme dostali toto zvláštní zabarvení a to nás od lidí odlišilo.“ Jeho tvář se znenadání proměnila v dost brunátnou. Vrásky mu rozryly obličej a on se ze svého postavení na mě podíval nenávistným pohledem který jsem doposud nespatřil. Řeč se měnila v temné vrčení které nabíralo na intenzitě. „Jenže ty jsi všechno zničil, ty jsi zkazil civilizaci která se zde vyvýjela bez lidské chamtivosti 300 let. Byly jsme na vrcholu blaha a zároveň jsem žili bratrsky tak jak to váš kapitalistický chamtivý svět nikdy nedokáže.“ Poté se sehnul vzal ze Země ocelovou tyč a rozkročil se nade mnou. Poslední slova zazněla jen jako myšlenky v mém mozku: „Všichni jsme jen lidé.“ Poté jsem v obleku od krve cizích a nám zároveň velice blízkých umřel na zemi ve skrýši jedné z nejvyspělejších civilizací se kterou se lidstvo kdy setkalo. Se sebou samotnou.
„Vzíííív“ ozvalo se z repráčku v nouzovém řídícím středisku na planetě SIG36. V tom samém okamžiku se po celém sále rozlehlo systetické: „ Neznámý objekt opustil planetu, neznámý objekt opustil planetu.“ Prázdné řídící středisko jen poslušně zopakovalo ozvěnu a znovu uticho. Všichni lidé těžili Uran.
Komentáře
Přehled komentářů
mi téměř nic neříká, ale i spousta dalších zapeklitých věcí co se češtiny týče mi nic neříká :-)
Dost dobrý ;-)
(Eliška, 11. 1. 2010 14:56)TAk to je hustopekelný xD i když věta: Že to je mozek, s kousky lebky se nedalo pochybovat. byla dost odpudivá xD Jinak bezchybný...
nejen odstavec
(Ondra, 12. 1. 2010 5:33)