Svobodná samota
10. 12. 2009
„Máme tady revoluci v cestování v čase“ bíle opláštěný vědec s neskrývanou radostí spustil holografickou simulaci. „Potvrzená teorie o čase se nazývá Stromová. To proto“ pokračoval „že její znázornění vypadá jako strom přesněji smrk.“ Na chvíli se odmlčel a nechal naběhnout názorně načrtnutý jehličnan, na kterém vše vysvětloval. „Teorie předkládá, že my jsme na linii času – kmenu- a to je základem všeho. Žijeme tedy přesně danou budoucnost i minulost a nejsme schopni jí ovlivnit. Větve znázorňují linie času, které se odvíjejí naprosto jiným způsobem a spojeny jsou s kmenem v místě, kde se odlišují od reálného času.“ Zpozoroval nechápavý výraz publika a rozhodl se pro variantu B. „Uveďme si vše na příkladu. Já vycházím z domu a v naší linii času přijdu na přednášku v 10:00. Vedlejší linie času může zobrazovat třeba, že mě na přechodu přejede černé BMW a já na přednášku nepřijdu. Tím se mění veškerá naše budoucnost a život bude probíhat naprosto jinak. A my jsme vynalezli způsob, jak se dostat do linií času, které jsou dávno zapomenuté v naší minulosti a žít proto čas, mimo náš čas, bez návaznosti na vlastní osud.“ Uklonil se mohutnému potlesku a odešel…..
„Co kdybychom si našli chvíli na sebe“ řekla Petra o pauze a s rozjedenou bagetou mi máchala před nosem a spiklenecky mrkala okem. Já jsem byl otrávený, jako ostatně vždycky když chtěla, podniknout další cestu někam pryč, protože jsem byl zastáncem reálného času a dělal jsem to vlastně jenom kvůli ní. Nemohla si nevšimnout mé otrávenosti, přesto nepřestala s chrlením, jak to bude senzační, že budeme zase spolu sami a tak všelijak podobně. Jelikož mě zvala, nedalo se vykroutit a tak jsem chtě nechtě stál za chvíli u časomatu a pozoroval Petru, jak dovnitř vkládá kartu s kredity. Donutila mě dokonce použít svojí historii a tak mi zase zkontrolovala v rychlosti minulost. Rozhodla, o proměnu v 23.12.2367 kdy jsem byl právě na zaplivané ulici a řval revoluční hesla a dala mi elektronicky jinou bundu. Potom zadala odlet do budoucnosti právě teď, souhlasím a start. Bleskla mi v hlavě záře, rozmlžil se svět a já se propadl v kolenou tak, jak to nemám rád v cestování časem.
Vstal jsem a otřel si z tváře hlínu. Promnul jsem si oči a potom znovu, protože jsem koukal na krajinu nádherně čistou, až dokonalou bez jakéhokoli zásahu. Ne pěstovanou a šlechtěnou, ale divokou a živelnou a přesto klidnou, nespěchající. Byla to krajina nenarušená člověkem. Petra se mnou praštila na trávu a jala se mě objímat a hladit a laskat tak jak jsem to měl rád, já však nevnímal. Rozkoše co mi vždy dotyk krásné ženy přinášel, se jakoby vypařil a já stále hleděl na tu krajinu. Vstala. „nelíbí se ti tu?“ zeptala se. Nečekala na odpověď a hned že to zařídí, že poletíme jinam, že to už hledá, že bychom mohli někam na shopcity, kde se mi minule tak líbilo. Neposlouchal jsem jí. Vykročil jsem a kráčel nevědě kam. Zmatená tichem doběhla ke mně a chytla mě za rameno. Chtěla mě otočit, abych se na ní podíval. Trhnul jsem sebou a sám se otočil bez pomoci její ruky. Podívala se do mých a já do jejích očí. Věděla, že se něco děje i já to věděl a proto se ta chvíle ticha protáhla tak dlouho. Jakoby mezi nás, pozvedla přenosný řidič budoucnosti a sklonila k němu oči. Potom je zase pozvedla a zeptala se: „miluješ mě?“. Já se otočil a spatřil ty krásné lesy i louky, pastviny a jezera a potom, co jsem se obrátil zase na ní, jsem jí odpověděl „ne, já miluji svobodu. To jest to nejdůležitější co člověk má a to je taky jediné pro co jsme tu.“ Vzal jsem ovládač a přelomil ho na dvě půlky, potom pustil na zem, otočil se a pomalým klidným přec však vítězným krokem, odcházel jsem pryč. Petra jen zakroutila hlavou, namačkala cosi do přístroje a zmizela.
„Tak co poletíš se mnou někam?“ zeptala se mě nedočkavě Petra. V odpověď se jí dostalo jen mumlání a tiché klení, co zas si vymyslela. „Mohli bychom třeba do shopcity, co ty na to?“ zkusila to ještě. Věděla, že na mě tohle nezabere, že k smrti nesnáším nakupování v paralerní realitě a moc dobře věděla, že to dělám jen s přesvědčením, že se potom božsky pomilujem. „Tak dobrá, ale budu tlačit košík“ rezignovaně jsem prohlásil, ač navenek jsem vypadal opravdu nadšeně.
díky
(Lesapán, 15. 12. 2009 17:36)