System kanibal
15. 1. 2010
„ Pokud chceme naší ideologii zavést do praxe musíme lidem odebrat možnost něco vlastnit“ začala doktorka za pultíkem vnášet své pravdy do davu chtivých mužů kteří dost evidentně nepřišli poslouchat ideologii ale pokochat se krásami ženství. „Proto jsme zavedli systém výdejů všeho na jednotlivé osoby. Budeme mít tak přehled komu a za co dáváme jídlo či ošacení a vyhneme se okrádání státu.“ Zakončila s úsměvem. Na zmanipulovaný dav řeč fungovala výborně protože v době boji proti globalizaci a velké státní krize vidina nějaké jistoty upoutala snad každého…
O pět let později
Vstal jsem a protřel jsem si oči. Bylo šest třicet tři čas vyrazit do práce. Vstal jsem a poklepl vzbuzení na displeji načež postel zajela do zdi a z opačné vyjel záchod s umyvadlem. Na číselníku vedle hodin se mi z kreditu odečetlo 65 jednotek. To je poměrně dost příště raději vstanu dřív nebo se ke konci měsíce nebudu moct ani vysrat. Poslal jsem jeden velký dárek kanalizační firmám a rovněž za nej tučně zaplatil formou odečtením kreditu. To aby si člověk sral do rukou. Použil jsem kartáček a vyplýtval 6dl recyklované vody na umytí zubů. Sakra za to ráno toho naskáče pomyslel jsem si když se z ciferníku začlo znovu odčítat. Poklepal jsem na stálý displej ve stěně a nechal si vyjet stůl se sedadlem a snídaní. Tu nejlevnější samozřejmě. Roztrhl jsem igelitový sáček a vylil studený obsah do polystyrenového talíře. Nechutná kejda vypadala přinejmenším nejedle. Cifra se znovu nemile zmenšila. Promnul jsem si obličej a připravil se to udělat za dnešek ještě tak dvacetkrát protože je to jedno z mála co člověk může aniž by se mu odečetl kredit. Chvíli jsem si užíval toho krásného požitku zcela zdarma a potom jsem chtě nechtě vyrazil do práce. I když to už je jen pojem nikam se nerazí nýbrž člověk zůstane tam kde je a plní svou občanskou povinnost. Ze zdi vyjel menší monitor na kterém se zobrazily symboly pravděpodobnosti a pravdivosti. Já jen seděl a kontroloval. Byl jsem jako králík ve své kleci. Prostě jsem jen seděl u monitoru a jednoho jediného tlačítka a když místo jedniček jela na displeji nula tak jsem ho zmáčknul. To mělo pomoci továrně v ověřování produkce. Seděl jsem a zíral na obrazovku. Hodinu za hodinou jsem jen seděl. Šestkrát za svůj život jsem viděl na displeji nulu a to všechno po sobě kdy se v továrně musela stát nějaká větší chyba. Jinak můj život zpočíval převážně ze zírání na monitor a kontrolování jedniček. Věděl jsem jaké je nebezpečí když svou osudovou nulu zameškám ale zvysoka jsem na to sral a promnul si obličej. Ó jaká to slast mnout si ruce a vědět že z toho někdo kdo velí tý továrně nemá vůbec nic. Prostě je to věc kterou můžu dělat bez ostychu pořád za sebou a můžu tak tím ty šmejdy pěkně srát. Hodina za hodinou ubíhala moje všední směna a já nevěděl jak se zabavit. Dřív jsem jim to žral bál jsem se že něco přehlídnu a budu muset žít skromněji než nyní ale teď? Co můžu ztratit? No tak vidíte. Tak jsem seděl na židli a čuměl všemožně jen ne na monitor a přemýšlel jak se zabavit. Zvednout jsem se nemohl na sedadle byly čidla, otočit na židli jsem se nemohl všude byly kamery které dle mého nikdo nesledoval protože i zcela veřejná masturbace (rovněž odečtena z kreditu) s vedením nic neudělala. Zkoušet usnout je taky marnost jakmile se o něco podobného pokusíte tak začne houkat siréna, jelikož na spánek máte právo jen od 19:00 do 06:00. Stejně si to ale člověk nemůže dovolit víc jak pět hodin protože to by potom musel šetřit někde jinde. A tak jsem seděl a hleděl…
Z absolutního nevědomí ale ne spánku jsem se probral za čtyři hodiny. Udělal jsem si drobný přesčas což mě dost potěšilo obzvlášť potom že jsem ho vůbec nevnímal. Odsedl jsem si od monitoru, znovu jsem si nekonečně promnul obličej a šel si dát večeři.Ze zdi vyjel stejný stůl a na něm stejně jak ráno jeden polystyrenový talíř a v něm jeden igelitový pytlík vlažné vysoce kalorické břečky. Roztrhl jsem ho a snažil se najíst. Chutnalo to odporně přesně tak jak to vypadalo a nemělo to zcela žádnou chuť prostě to mělo jen kalorie. Vstal jsem a bez jediného pohledu na číselník jsem si vyčistil zuby a nechal si nahrát postel. Do desinfikované přikrývky na jedno použití jsem pomalu zalezl s takovým divným prázdným pocitem a usnul. Na displeji bylo 00:00. Už jsem se nikdy neproudil protože mě systém o to nepožádal…
souhlas
(Lesapán, 17. 1. 2010 15:53)