Tyranie plechová
12. 2. 2010
Vzbudil jsem se z hlubokého spánku opilce do špinavého rána. Za oknem byla vidět šeď smogového světa, která nenalévala člověku optimismus do žil, ba naopak ničila ho dnem i nocí. Vstal jsem dost prudce, takže jsem vzápětí zase ležel a pozoroval točící se strop. Ještě chvíli jsem sledoval zaschlý flek od něčeho hnědého, jak obíhá kolem své osy, než se mi udělalo zle a radši jsem zavřel oči. Znovu jsem se probudil tak po půl hodině zpocený s mírnou horečkou. Nechtěl jsem vstávat a tak jsem se z postele překulil a s tvrdým žuchnutím dopadl na podlahu. Když jsem se odvážil zvednout obličej od koberce, byla další půlhodina pryč. Donutil mě k tomu převážně pach linoucí se z hlubin kobercového vlákna chutě zvratkově nasládlé. Pomalu jsem začal vstávat a vyvaroval jsem se veškerým prudkým pohybům, které by mohly zapříčinit další těžký dopad na páchnoucí pokrývku podlahy. Narovnání doprovázené nezdravým lupnutím v zádech byl závěr tohoto nedoceněného sportovního výkonu. Stál jsem uprostřed menší místnosti vyplněné pravým mužským odpadem, který svobodné obklopuje a v chomout vsazené láká. Všechny věci zakoupené na jedno použití použité minimálně šestkrát a čekající na další. A já stál uprostřed toho všeho a cítil se jako král, jako vládce přinejmenším sám sebe. Došel jsem ke skříni a vyndal ranní životabudič tudíž mou oblíbenou Whigiovku. Dal jsem si pořádný hlt, a jakmile mi před očima přestala kroužit zajímavá modro-růžová kolečka, vydal jsem se na další cestu. Po cestě jsem nakopl asi troje spoďáry a ve vzduchu zkontroloval jejich stav. Ty poslední docela ušly. Věděl jsem, že znovu se ohnout bude nadmíru velký problém, ale nedbal jsem varování mého nitra a ohnul se pro ně. Záda se fixovala téměř dokonale v oblouk a já zůstal ohnutý u země s nemožností se vrátit znovu do vzpřímené polohy. Pěstí jsem si začal bušit do zad, a jakmile jsem trefil páteř, bolestí jsem se téměř okamžitě narovnal. V duchu jsem se usmál, že to ráno přeci jenom tak strašné nebude, dokud jsem si nevšiml těch čistších trenek, co pořád ležely na zemi. S plnou pusou nadávek jsem se vrhl znovu na strastiplnou cestu k zemi a k mému prvnímu dnešnímu štěstí při tom nic neutrpěl. Druhá část mého životabudiče spočívala v ponoru hlavy do hrnce s recyklovanou vodou. Pomalu jsem přistoupil nad okraj a potom co nejrychleji abych to měl, co nejdřív za sebou jsem zabořil hlavu do vody. Rychle jsem ji vyndal, protože chlor začínal rozkládat pokožku a podíval se do zrcadla naproti. Spatřil jsem tvář zvrásněnou jizvami, zbrázděnou vráskami jak čerstvě zvorané pole a přes věk se stále dost nebezpečným výrazem. Zašklebil jsem se na sebe a ještě pro jistotu překontroloval hnis na uchu. K mému štěstí se nerozrůstá. Nasadil jsem si zbytek oblečení včetně potrhané koženkové bundy a černých džínů. Naposledy jsem se podíval do zrcadla na obludu v něm a rozhodl se, že to zrcadlo prodám. Lepší jak na sebe furt čumět. Dotáhl jsem těžký pracovní boty a vyšel ze dveří. Pomalu jsem se šoural chodbou, která přesto že bylo ráno, byla nezvykle ztemnělá. Ze dveří proti mně vylezla postarší baba s rašícím knírem a bez slůvka pozdravu spustila svou každodenní řeč o nájemným. Nikdo jí v jejím výlevu nemohl zastavit, to bylo nadmíru jasný a tak jsem jí nechal vyžvanit. Od nájemného bleskově skočila na rušení nočního klidu, a jakmile ukončila nepořádek na chodbách, začala bezostyšně drbat spolubydlící. Svým nejnemilejším výrazem jsem jí dal snad jasně najevo kde mi jsou všechny úlety sousedů a ona s zklamaným výrazem sklapla svou pantomimickou knihu plků & drbů a zalezla zpátky do své nory. Já jsem pokračoval po schodech dolů a zhnusen ranní přednáškou jsem nezřídka nakopl prohnilé zdivo které bez sebemenšího odporu pohltilo mou botu jako molitan. Vchodové dveře jsem rozrážel už poměrně uklidněn demoliční prací na domě a čerstvý náraz smogu mě pohltil jako ostatně každé ráno. Miloval jsem to město. Kasina přecpaná smetánkou užívající si důležitých hodin volna za své nekale vydělané peníze, zgelované prodejce stimulantů postávající u každého rohu a lákající zákazníky na své bezchybné zboží, stoky plesnivých vod a plných zapomenutých ztroskotanců. Uznával jsem tuhle hierarchii už jen proto že jsem ní měl zasloužené místo pouličního flákače. Pomalu jakoby stylově nasadil jsem si retro americké brejle jaké nosili piloti vrtulníků ve Vietnamské válce tzv. zrcadlovky a vyrazil ulicí k útrobám města. Bydlel jsem v chudinské čtvrti téměř na pokraji města, ale osobně jsem to prostřed měl nejradši. Nevěř ničemu a nikomu a nic se ti nestane znělo nepsané pravidlo. Zbohatlík právě vycházející z deseti-hvězdičkového hotelu by asi plivnul směrem k nám ale bůh ví co jeho čeká příští den v práci za sekretářským stolem? Tady je alespoň jistota že vás zabijí se stylem řezníků a nikdo po vás neštěkne. Budete mít klid. Trousil jsem si duševní filozofie a protínal vše dochovanými záznamy z minulosti, z různých ozbrojených přepadení u kterých jsem buď držel zbraň nebo pociťoval její chlad na vlastním spánku. Rebelie mládí vymizela jako pěna z rozehřáté vany a já tu jako stárnoucí příživník kráčel městem s pocitem že mi vše patří. Zabočil jsem do jídelny U Vokouna jak jí místní říkali na snídani. Otevření dveří zjevně narušilo téměř dokonalou neviditelnost v místnosti o jejíchž barvách se mi častokrát zdálo avšak nikdy jsem nepřišel na její barvu v realitě. Tušil jsem že bych frontu nenašel i s noktovizorem americké armády a tápavým pohybem jsem tedy hledal její konec. Po několika krocích kdy jsem úhel máchavý úměrně zvětšoval jsem konečně narazil na konec. Host konečný však měl tu smůlu že jsem ho z nerozvážnosti a zoufalství najít konec praštil zezadu do obličeje. Bylo slyšet zlostné zabrblání a následně mi přiletěl přímo do obličeje ukázkový úder. Probral jsem se po několika minutách na zemi když mi někdo stoupl na hrudník a prošlápl několik žeber. Zachroptěl jsem a z úst mi podle chuti vytryskla krev s hleny. Děkoval jsem všemu možnému přičemž bohu jsem se vyhnul velkým obloukem za to že jsem neztratil orientaci a odplazil se k záchodům. Doufal jsem že na mě po cestě ke dveřím nikdo nestoupne jelikož zde bylo ušlapaných obětí už mnoho. Vždycky jsem si myslel že to byly výhružky gangů až dnes jsem se osobně přesvědčil že spíš z nedbalosti. Nahmatal jsem kliku a přitáhl se za ní dovnitř vykachličkované místnosti. Chytl jsem se okraje umyvadla a přitáhl se abych se viděl. Pod levým okem jsem měl ošklivě napuchlou tvář která rychle modrala a po bradě mi stékala krev. Vtom se ozval zvuk člověka který smrká bez kapesníku a z kabinky vyšla spoře oděná dívka. Neposlušné prameny světlých vlasů řinoucích se do čela kde jakoby zahalovaly mírně pobledlou kůži. Dvě lesknoucí se věci v jejích očních důlcích mne probodaly jako jehly jehelníček. A já se nechal bodat. Cítil jsem jak mi každou minutou protne tělo další cizí předmět nazelenalého odstínu a nechal jsem ty střely či bodce bodat dál. „Je vám něco?“ zeptala se. Hlas jak vystřižený z učebnice pro začínající matky s tím překrásným ostychem. Dokonce se usmála. Na mě. Na stroskotance v koženkové bundě a šestkrát použitých trenýrkách. Na rebela který dosloužil. Na někoho komu rozbijí hubu u snídaně v zaplivaném pajzlu. Chtěl jsem, strašlivě jsem chtěl odpovědět, ale zvláštní pud mužský který nařizuje chovat se zcela iracionálně v okolí překrásných tvorů opačného pohlaví hovořil jasnou řečí – dnes nic nepovíš, dnes budeš hrát debila. Usmála se s stále mateřským výrazem a sklonila se ke mně. Natáhla ruku a já věděl že jestli přiblíží hlavu ještě o kousek blíž tak jí moje srdce pravděpodobně velice zle uhodí jelikož tlouklo jak o závod. Děkoval jsem mužskému citu který se stáhl do ústraní že mi neprovedl něco daleko pikantnějšího jako třeba pomočení jak tomu bylo při minulém pokusu o seznámení s opačným pohlavím. Vzpomínám si jak jsem pocítil hebký dotyk rukou na tváři a dva zelenkavé blesky které mě poslaly spát.
Probudil jsem se v slabě osvětlené místnosti s poblikávající žárovičkou nad hlavou. Byl jsem připoután provazy k jakési nerezové podložce a byl jsem oblečen pouze do jakéhosi roucha. Vedle mě bylo připraveno … sakra tady to nějak podezřele připomíná operační sál. A já k smrti nesnáším operace. Převážně potom tzv. definitivní operace jak zloději orgánu těmto praktikám přezdívali. Noční můra se stala skutečností. Neztrácel jsem však hlavu. Jedna z mála věcí co mě odmalička šla a kterou jsem se i čas od času živil bylo pouliční kouzlení do kterého se dostávání z obtížných situací rozhodně počítalo. Převalil jsem se na bok a přitáhl se k nejbližšímu provazu. Naštěstí ho vazač nedostatečně uvázal a tak jsem se k němu dostal ústy a začal ho přehryzávat. Lano nebylo nijak kvalitní a tak povolilo v poměrně krátké době. Jakmile vypovědělo službu překulil jsem se na druhou stranu a s pomocí jedné uvolněné ruky si vyprostil pravačku. V hloubce budovy jsem zaslechl kroky. Vrhl jsem se na nohy. Bleskově jsem rozvazoval odbyté uzle a v duchu si pochvaloval že nepřítel netuší s kým má tu čest. Jakmile jsem odvázal levou nohu byly už kroky slyšet téměř za dveřmi a mě bylo jasné že nemám šanci dostat se odsud pryč. Chňapl jsem po největší věc na nerezovém tácu a seskočil z plechu za stolek s nářadím. Dveře se otevřely. Proud světla se pokusil prosvětlit místnost avšak byl pohlcen tmou všech zdejších koutů. Černá postava ve dveřích stála jako přimražená a pozorovala prázdnou desku. Mě bylo jasné že pokud se otočí jsem v prdeli a jí bylo jasné že pokud vstoupí do tmy s největší pravděpodobností zemře. Zbývalo jediné. Pohlédl jsem na předmět co jsem sebral ze stolku. Kladivo. Zavřel jsem oči a vyrazil.
Převrhl jsem stolek s nářadím a zvukem na chvíli zabavil operujícího. Třemi kroky jsem k němu doběhl a vší silou mu rozdrtil lebku kladivem. Nesnažil se odporovat nesnažil se vůbec o nic jen tam tak stál a nechal si vrazit předmět prvotně určený k zatloukání do hlavy. Ta přetlakem téměř vybuchla. Kousky mozku a šedé kůry mozkové pokryly stěnu nemocnice a tělo se stále zaraženým kladivem v lebce upadlo pomalu k zemi. Já jsem neubrzdil rychlost a proletěl oknem na ulici.
Vstal jsem téměř bleskově jak mi daná situace umožňovala a rozeběhl jsem se ulicí. Neměl jsem tušení kde jsem a co to je za lidi kteří na mě s podivnými výrazy pohlíží a radši jsem to vědět nechtěl. Chtěl jsem pryč. Chtěl jsem zpátky do svého světa nebezpečného jen tak jak člověk byl schopen zvládnout. A taky se tam dostanu. Jako ostatně vždycky popřál jsem si štěstí a chtěl vyrazit když v tom jsem jí zahlédl. Nemusel jsem jí vidět do obličeje ale věděl jsem že je to ona. Doběhl jsem k ní chytl jí za rameno a otočil k sobě. Podívala se na mě těma svejma zelenejma kukadlama a nevinným mateřským výrazem a já byl v sedmým nebi. „Pojď dějou se tu děsný věci. Musíme vypadn…“
Probudil jsem se na nerezové desce připoután ocelovými okovy. Do očí mi svítila jedna jediná žárovka a já pomyslel na jakési dejá-vu. Otevřely se dveře a za chvíli už nade mnou stála ta dívka z ulice. Pozvedla elektronickou řezačku kostí a druhou rukou si stáhla kůži z obličeje. Odhalila kovovou lebku se zelenými napodobeninami očí které na mě vítězoslavně mrkly. A mě bylo jasný že pokud mě nějaká ženská přeřízne, bude to tahle…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář