Učebna číslo 15
12. 2. 2010
Skupinka zabškle vypadajících mladých lidí seděla kolem stolu sbitého z plesnivých desek a kusů nábytku nad kterým se v nepravidelném rytmu houpala žárovka. Vražedné pohledy těkaly z postavy na postavu, čas od času se křížily a naplňovaly tak tísnivé ticho alespoň nějakou byť neznatelnou náplní. Na stěnách se odlepovaly plakáty s náboženskými výkřiky a odhalovaly plesnivějící zdi. Bylo slyšet kapající vodu. Ticho pokračovalo dalších milión vteřin a nic nemělo šanci ho přerušit. Jedna z postav vytáhla smotek papíru, rozložila ho na stůl a znovu se usadila. Náhodný pozorovatel by čekal reakci ostatních, ale nic se nedělo. Skupinka se ponořila do dalšího nekončícího ticha. Jak nabroušený nůž prolomil ticho hlas postavy s kápí na hlavě. „Budeme je muset zabít. Ježíš nám to vzkázal.“ Předklonil se a z temného místa jeho obličeje se na světlo vydral nos. „Všechny“. Všichni do jednoho zhluboka dýchali a mlčeli. Ticho přerušilo slabé zasyčení a skřípění statické elektřiny jak žárovka zablikala a pohasla a v absolutní tmě problesklo několik výstřelů z revolveru. Do bahna na zemi upadlo několik mrtvol a kapavý zvuk získal na intenzitě. Zaskřípěly dveře a jediná živá postava vyšla z místnosti. Zaklekla před vchodem, nechala si po kápi odtékat dešťové kapky a polohlasem dodala: „Zasraný fanatici. Satane, dovol mi …“ (část psaná ve škole)
„Crrr, crrr“ ozvalo se tichou setmělou místností. Žádná reakce. Zvuk se začal opakovat. Opět nic. Po šestém zopakování se vymrštil dost čilý muž z postele a praštil telefonem. Než však jeho tvář měla tu možnost se dotknout polštáře, telefon začal znova. Celý rudý ho zvedl a co nejmilejším tónem pronesl: „Haló?“ Na druhém konci se ozval roztržitý hlas pravděpodobně nějakého mladíka: „Pane komisaři, omlouvám se, že budím, ale musíte rychle sem.“ V ložnici mezitím přetekl bojler s nervy a komisař se rozeřval: „To mě musíš kůli každýmu posranýmu zombíkovi budit? To tam neumíte, zvednou ty svý líný prdele od porna a vyjet někam do terénu?“ Nečekaně však hlas mladíka nabral též na intenzitě: „Pane nejde tu o běžnou záležitost s nočními zombie, jde tu o vraždu. A to hned několikanásobnou. Pravděpodobně v tom je zapletená církev a to je pane sakramenský malér.“ Komisařovi došla všechna ironie a už jen chladně dodal: „Za patnáct minut jsem tam“ a položil telefon. Byly tři hodiny ráno.
„Dáte si taky, šéfe“ promluvil po delší chvíli policista nižší hodnosti třímající obří chleba se sádlem. Pohled komisaře mu dal jasně najevo, že zájem nemá, proto se znovu s nechutným mlaskáním pustil do snídaně. Kolem pasu se mu mezitím tvořila solidní pneumatika. Komisař od tlouštíka odvrátil znechucený pohled a opět se začal věnovat Michalovi. „Takže si to shrňme“ promluvil na mladíka, který pohotově vyndal notes a začal vše v bodech zapisovat „máme tu sedm mírumilovných mrtvých z Církve pro všechny s plánem na zničení Církve pravoslavné. To mě z praxe zas tak divné nepřipadá. Ovšem potom co si uvědomím, že obě tyto náboženství věří v Ježíše Krista a jen mají jiný název to mi Michálku, rozum nedává.“ Rád používal ironii stejně tak jako zdrobněliny když byl v koncích. A dnes byl to je jasné. U rozstřílené chatrče se tedy tak netvářil.
„Svatý otče, mohl bych Vás na chvíli vyrušit“ skoro šeptl tajemník papeže římskokatolického kolem šesté hodiny ranní. „Mám pro Vás velice znepokojující zprávu.“ Skoro se třásl, i když se ho daná situace skoro netýkala. Neměl rád osobní kontakt s velmožem. Měl z něj jakýsi podivný respekt, viděl v něm tu skrytou autoritu a měl z ní trošku strach. Odmalička však mu podlézání šlo, proto se uchytil tak vysoko. V duchu si pogratuloval a konečně vstoupil do místnosti celý. Starý pán seděl na posteli a tvářil se unaveně. Léta co má za sebou na něm byla evidentně znát a sám musel cítit, že se blíží jeho konec. „Tak pověz synu, co máš na srdci“ pronesl pomalu. Poslíček vyklopil vše o noční vraždě v chudinské čtvrti a hlavně o dokonalém plánu papežského sídla a úmyslu spáchat atentát. Spěchal a po celou dobu si to uvědomoval, jenže nemohl jinak. Měl strach. Měl strach o svůj holý krk. „Církev pro všechny povídáš“ pronesl na konec svatý otec. „Pán na nebesích mi seslal zprávu. Věděl jsem že zemřu a byl jsem na to řádně připraven. Můj pán to chtěl. Jen satan mu však mohl zkřížit cestu. Pokud to byl satan, měl bych tu na zemi ještě být. Cítím, že se něco stane a cítím, že bych měl být u toho.“ Pohlédl ke stropu a se zavřenými víčky dodal: „Zjev se, Pane náš.“ Poté se otočil na kancléře a s díky ho poslal pryč.
„Pojď, něco ti ukážu, můj bratře“ pravil představitel CPV svému kolegovi a oba nastoupili do nákladního výtahu. „Chcete mi ukázat parkoviště?“ pronesl s jasnou ironií v hlase bratr Patrik. Představitel nebral v potaz drzost mladíka a radši se k provokaci nevyjadřoval. Po chvíli stiskl tlačítko stop a do mikrofonu vnesl: „n5g58fr12r12v“. S mírným úsměvem se otočil na Patrika, který byl evidentně vystrašený, jen to dovedně skrýval. V duchu se pochechtl a pomyslel si: „Tak vidíš ty zobáku drzej“. Výtah se znovu rozjel. Bylo znát i jistou změnu v plynulosti jízdy a místo oprýskaných bezpečnostních barev nanesených na popraskaném betonu přelil se svět okolo do lesklých chromů a nerezů. Mladík nevydržel muka čekání a přerušil ticho: „Kam to jedeme?“ V odpověď mu byl jen prst na ústech a vítězoslavný pohled do neznáma. Výtah zastavil a i přes izolaci byl slyšet podezřelý hluk. Se syčením hydrauliky se výtahové dveře otevřely a objevila se gigantická hala dlouhá že se její konec pro lidské oko ztrácel v dáli. A celá byla plná lidí. Ozbrojených lidí. Po obrovských železných kolosech šplhali jak mravenečci zelenooděnci, soukali se do plazmových i proudových stíhaček, brali si z velkých vitrín keramické samopaly, rotační kulomety, plazmové pušky, uranová děla a antigravitační granáty. U stěn čekali bojoví roboti se zatím vypnutými generátory fůzních baterií. „ Musíme napadnout Církev, protože pokud ne my tak Země zahyne. Je to v zájmu lidstva.“ Vysvětlil představitel CPV nováčkovi situaci. A jemu naštěstí došlo, že za lidstvo je třeba bojovat.
Záznam z řeči Svatého otce
„…Pán je tu s námi a stejně jak kdysi i dnes se nám všem zjeví.“ Pronesl starý pán k závěru svého proslovu. Před ním se tlačily davy věřících a všichni do jednoho doufali, že ho dnes uvidí. Starý pán se pousmál a už ne do mikrofonu dodal: „ Tady ho máte, pozemšťané“. Všichni pohlédli k nebesům, odkud se snášelo spoustu plavidel přesně jak v nějakém špatném scifi filmu. Hořáky ohřívaly vzduch a praly se s gravitací do osmiset metrů kde lodě zapojily antigravitační pole a ve vteřině seděly na Zemi. Rychlost přistání neumožnila davu v čas utéct, a proto lodě přistávající ve středu publika dosedaly, jak se říká do měkkého. Nářek raněných, praskání kostí a stříkání lidské krve proměnili papežův proslov v jeden velký masakr. On sám na nic nečekal, stáhl si lidskou kůži a odhalil světélkující modrou na první pohled lepkavou hmotu, kterou měl místo kůže. Postavil se, na všech šest, vztyčil tykadla a vpředu zástupu sobě podobných přišel dobýt Zemi. Pro zábavu. Pro krev.
„Jak se nám to hezky podařilo zařídit viď Žáne“ povídá stárnoucí prezident. Sedací sval ho ještě bolel z tvrdého křesla bílého domu, ale co naplat musel se vzdát přepychu za cenu života. Možná bude litovat. Možná. „Tobě to připadá nesprávné?“ otázal se sluhy. Ten se v hloubi své duše styděl. Styděl se za lidstvo. Styděl se, že není dole a nebojuje. Bohužel nedokázal zakrýt to, co si myslí a zkušený prezident to odhadl. „ Ptáš se, proč nejsi tam dole? Pche. Umřel bys. Zaikové nebo jak se ty modrý potvory menujou, jsou profesionální zabijáci. Lidstvo na Zemi nemá žádnou šanci. Do tří dnů bude planeta liduprázdná.“ Po těchto slovech v poslíčkovi hrklo. Odvážil se: „ A to o tom všem víte? To jste tomu nezabránil?“ Uvědomil si nezdvořilost projevu před autoritou a chtěl se omluvit, společník ho však přerušil: „To víš, že jsem o všem věděl a dokonce jsem to takhle domluvil. Mám totiž podepsáno, že po zničení Země nebudou Zaikové lidstvo už nikdy obtěžovat. A to je fajn ne?“ Sluha měl chuť něco dodat, ale pro hořkost v ústech nedodal.
O čtyři dny vymřelo lidstvo úplně, jelikož zabijáci smlouvy nedodržují.
A zajímal někoho osud detektiva, který kvůli výjimečnému případu musel vstávat ve tři ráno? Ne. Tak takový ten náš svět je.
Komentáře
Přehled komentářů
:-) jsem rád že se ti to líbí ...včera jsem to dopisoval a ani jsem se moc nenudil docela mě to bavilo :-) respektive víc jak normálně :-)
To je mazec...
(Markét, 13. 2. 2010 16:44)..a zase si ukázal, jak perfektně dokážeš "zničit" nadpis i předlohu :) docela zajímavý věci se ti honí hlavou, to tedy jo ;)
ohh díky
(Lesapán, 13. 2. 2010 17:44)