„Seržante“ oslovil mladý desátník uprostřed rachotících pěchotních zbraní nadřízeného. Jeho tvář byla poseta drobnými jizvami od střepinových granátů i přes to že se ještě neholil. Seržant neměl podobné floutky rád. Měl rád tvrdý chlapy. Ne nějaký zobáky kolem patnáctky, který si hrajou na dobyvatele vesmíru. „ Chodba S3 je liduprázdná. Stáhl jsem zbytek mužů z prvního útoku a vrátil se k vám. Na místě jsme zanechali několik protipěchotních min a pár mrtvých. Kde vám pomůžeme?“ Seržant se znechuceným výrazem kývl dopředu do chodby F3 odkud se ozýval křik a palba. Tvářil se jako by ho to nudilo. Mladík přikývl otočil se, a jakmile naznačil rukou pohyb kupředu a jeho vojáci se začali odlepovat od zdí laserový paprsek mu projel hlavou a energie rozstřelila vařící se mozek všude okolo. Tělo ještě chvíli stálo a poté se pomalu zhroutilo k zemi. Seržant si otřel z přilby kouřící tkáň a krev a povzdechl si. Takhle by to ale fakt nešlo. Vytasil ruční perkusní revolver a několika dobře mířenými střelami zlikvidoval šestinožce blížícího se k nim. Potom se podíval na ustrašené mladíky u zdi a nakázal jim pomoct v hájení chodby F3. Naposledy se podíval na bezhlavou mrtvolu a šel podpořit své muže.
„Kobylka nalevo“ řekl Steev a já jsem z výklonu posadil granátometem střelu do stěny chodby. Kobylka byla natlačena tlakovou vlnou na zeď chodby a potom zaplavena ohňovou vlnou. Ještě hořící udělala několik kroků a poté se zhroutila na zem. Steev z kulometu pálil do chodby téměř bez ustání. „Zásobník“ zařval a schoval se za stěnu. Znovu jsem se vyklonil a nyní do pravé chodby vysílal v pravidelném rytmu trojranné dávky. Nazelenalá kapalina stříkala z chcípajících a chcíplých šestinožců velikosti pozemského koně. Steevova chodba jich byla posetá a spoustu dalších se jí dralo dál. Přeskakovaly mrtvé a neustále cvrčely. Nemít antihluková sluchátka s tříděním zvuků určitě by mě z toho kleplo. Poslední šestinoháč zaklepal bačkorama a mě došla munice. Cosi mnou praštilo o stěnu a zpřelámalo mi žebra. Ztratil jsem vědomí.
Pomalu jsem otevřel oči a pozoroval červenou sirénu točící se na stropě. Popruh k přilbě neuvěřitelně škrtil a digitální hledí hlásilo nulovou aktivitu. Displej poblikával červenou a probleskával statickou elektřinou. Maskáče na levé noze byly roztrhány na kůži, kde s mnoha drobných říznutí sršela krev. Steev seděl proti mně s vydlabanou hlavou a kulometem u kolen. Snědli mu mozek. Jako každému koho potkali. To je fuk teď rychle pryč. Vstal jsem a v duchu odvolal tvrzení o drobných rankách na noze. Měl jsem pocit, že noha sotva drží tam kde je. Vydal jsem se chodbou odkuď přilejzali šestinozí. K záchranným modulům.
Zapřel jsem se o ruce a vyhrabal se do kabiny a pomohl noze, za kterou zůstávala rudá cestička. Mám štěstí, ale to nebude trvat věčně. Opřel jsem se o ovládací pult a začal kontrolovat stav. Byla to jen formalita, zvyklost popravdě dnes mě nic z toho co se kontrolovat má nezajímalo. Chtěl jsem být co nejrychleji pryč. Zažehl jsem motory a ohlédl se do odletové haly. Můj modul byl poslední. Spustil jsem antigravitační pole a chytl se kniplu. Sbohem.
„Tak asi takhle to bylo“ povzdechl si starší muž, když pozoroval západ sluncí. Lavičku si na tomhle místě udělal sám, aby mohl chodit večer co večer pozorovat tenhle úkaz. Miloval ho. Nadevše. Dva obří hořící kotouče se jakoby slily v jeden těsně nad obzorem a polily krajinu načervenalou září. Z dáli k němu přicházela jeho žena v květovaných šatech, které se i v bezvětří smyslně zvedaly a co chvíli odhalovaly krásná lýtka. Dosedla vedle něj a jen tak mimochodem pronesla, že děti už spí. Poté se znovu ponořili do ticha a západu slunce.
Jakmile seržant dokončil vysvětlování plánu o dosažení záchranného modulu, ozvalo se hřmění z odletové haly. Na tvářích několika přeživších se objevil výraz neskrývaného strachu. I seržant, ostřílený pouštní vlk, zvyklý na ledasco najednou pobledl v tváři. Věděl, že modul co právě odlétl, byl poslední. Věděli to i ostatní. Naštěstí ho ovládl vztek a ne strach a proto šel svým mužům příkladem. Rozkopl dveře malé jídelny, kde se právě opevnili, a s kulometem zavěšeným u pasu střílel na vše, co se hýbalo. Mezi zuby cedil slůvka o bratrství a zradě. Bojoval za Zemi, čest a lid. Nebojoval pro život.
Kam ty na to chodíš... :-)
(Eliška, 28. 2. 2010 14:09)